ECLI:CZ:US:2014:1.US.3443.13.1
sp. zn. I. ÚS 3443/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. S., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem Sokolská 295, 470 01 Česká Lípa, proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 9. 2013, č. j. 2 PP 87/2013-21, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. 10. 2013, č. j. 31 To 460/2013-28, za účasti Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 11. 2013, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 9. 2013, č. j. 2 PP 87/2013-21 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byla podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 2. 7. 2012, č. j. 8T 87/2012-207, pro zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 10. 2013, č. j. 31 To 460/2013-28 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.
Stěžovatel má za to, že soudy podmínky pro podmíněné propuštění nehodnotily řádně. Za chybné má přitom především to, že přihlédly k jeho předchozím odsouzením, u kterých již došlo k jejich zahlazení. Z hlediska náhrady škody pak soudy opomenuly uvážit, zda měl možnost ji nahradit z výkonu trestu, ani si nevyžádaly vyjádření poškozeného k jeho tvrzení o omluvě a případné dohodě o náhradě škody.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje trestní zákoník v §88 a násl. a trestní řád v §331 a násl. Za prvé je nutné splnění podmínky formální spočívající ve vykonání předepsané části trestu, kdy z uloženého (popřípadě rozhodnutím prezidenta zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina [§88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], respektive u odsouzeného, jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, alespoň třetina [§88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku], respektive u vybraných trestných činů dvě třetiny [§88 odst. 4 trestního zákoníku]; dle §88 odst. 2 trestního zákoníku je u přečinů možné propuštění i před uplynutím takto stanovených dob. Dále pak musejí být naplněna kritéria materiální, totiž (podmínka druhá) polepšení odsouzeného, potvrzené jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností [v případě propuštění před uplynutím stanovených dob dle §88 odst. 2 se musí jednat o vzorné chování a plnění povinností], a (podmínka třetí) existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Všechny tři podmínky je nutné splnit kumulativně. Při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin soud přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu.
Důvody, pro které obecné soudy neshledaly propuštění stěžovatele možným, a to ani co do naplnění formální podmínky, jsou z něj zřejmé. Ústavní soud se přitom nepřipojuje k názoru stěžovatele, že v rámci ustanovení §88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku nelze přihlížet k výkonu trestu odnětí svobody z již zahlazených odsouzení. Dle přesvědčení Ústavního soudu to, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nebrání soudu při posuzování podmínek pro podmíněné propuštění zohlednit, že dotyčný v minulosti spáchal příslušnou trestnou činnost (shodně nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 715/04) a stejně tak, že se proto již v minulosti nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody.
Souhlasit lze navíc s napadenými usneseními i pokud jde o nenaplnění materiálních předpokladů pro podmíněné propuštění, kdy stran stěžovatelem uváděné problematiky náhrady škody je sice pravdou, že tomuto aspektu věci se obecné soudy věnovaly jen v malém rozsahu, nicméně ve svém celku tím není přesvědčivost jejich argumentace nijak oslabena, když uvážily především, že stěžovatel již byl mnohokrát soudně trestán, a tresty výchovné u něj nevedly k nápravě.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu