ECLI:CZ:US:2014:1.US.3452.14.1
sp. zn. I. ÚS 3452/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Wittnera, zastoupeného JUDr. Jiřím Trnkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 2592, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. 10. 2014 č. j. 6 C 143/2014-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud opakovaně upozorňuje na fakt, že je na základě čl. 83 Ústavy České republiky orgánem ochrany ústavnosti a zajišťuje tak garanci materiálních a institucionálních hodnot demokratického právního státu zakotvených v Ústavě a Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud však na základě plnění této specifické role v právním systému České republiky není a ani nemůže být další odvolací instancí v rámci soustavy obecných soudů, na niž by se mohli obracet občané či právnické osoby s tvrzením porušení jakéhokoli práva či právem garantovaného postupu, jež mohou vzniknout či se vyvinout v praktickém životě. Náplni činnosti Ústavního soudu dominuje rovina vertikálních právních vztahů mezi subjekty moci veřejné a občanem a jeho možnosti vyjadřovat se k případům v rovině horizontálních právních vztahů týkajících se soukromého práva jsou výrazným způsobem limitovány především tzv. teorií prozařování základních práv a svobod do práva soukromého, resp. podústavního.
2. Svou ústavní stížnost postavil navrhovatel na argumentaci porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, kteréžto shledal v nepřiznání náhrady nákladů řízení ve výše zmíněném rozsudku soudu prvního stupně a zároveň v aplikaci moderačního práva tímtéž soudem. Čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy garanci práva na spravedlivý proces, není však možné vnímat pouze jako právo na předvídatelnost rozhodování soudních a jiných orgánů veřejné moci, ale je třeba jej vnímat ve všech jeho souvislostech, mezi nimiž zaujímá též významnou pozici doktrína minimalizace zásahů do činnosti právě těchto orgánů veřejné moci, a s ohledem na povahu předmětné ústavní stížnosti též požadavek srozumitelného a určitého odůvodnění důkazních zjištění přímo ústícího v právní závěry soudu. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není jakožto právo na soudní a jinou právní ochranu právem absolutním; toto právo podléhá celé řadě podmínek a omezení.
3. Soud prvního stupně realizoval ve výše uvedeném rozhodnutí svou diskreční pravomoc a ve výroku o nákladech řízení aplikoval zákonem mu stanovenou možnost moderačního práva pro takový případ. Dle §150 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nemusí soud žádnému z účastníků přiznat náklady řízení, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele. V předmětném řízení soud prvního stupně tyto důvody na základě vlastního uvážení hodnocení důkazů shledal, přičemž své rozhodnutí náležitě srozumitelně a racionálně popsal a odůvodnil, čímž dostál ústavním kautelám obsaženým právě v čl. 36 odst. 1 Listiny. V dané věci tedy nelze učinit závěr, že by napadený výrok soudu prvního stupně vykazoval znaky protiústavnosti a měl by tak být podroben meritornímu přezkumu Ústavním soudem v plném rozsahu. Totéž platí o odůvodnění rozsudku celkově.
4. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu