ECLI:CZ:US:2014:1.US.3487.13.1
sp. zn. I. ÚS 3487/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Edoco, s.r.o., se sídlem Trnkovo náměstí 1112/2, Praha 5, zastoupeného Mgr. Danielem Slavíkem, advokátem se sídlem, Haštalská 791/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, č. j. 23 Cdo 1616/2013-187, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2013, č. j. 6 Cmo 435/2012-164, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z přiložené ústavní stížnosti a jejich příloh Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze (dále také "soud prvního stupně") svým usnesením ze dne 5. 10. 2012, č. j. 59 Cm 214/2008-146, odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2012, č. j. 6 Cmo 302/2009-134, jako opožděné. Proti usnesení soudu prvního stupně se stěžovatel odvolal, když namítal, že uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále také "odvolací soud") mu měl být doručen prostřednictvím datové schránky jeho zástupce, která však byla až do 8. 8. 2012 nefunkční a zástupci se nezobrazila žádná doručená zpráva. Dále stěžovatel uvedl, že i kdyby byl rozsudek doručen dne 3. 8. 2012, lhůta pro podání dovolání by uplynula dnem 4. 10. 2012, a dovolání by tedy bylo podáno včas.
Odvolací soud svým usnesením ze dne 22. 2. 2013, č. j. 6 Cmo 435/2012-164, usnesení soudu I. stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že za účelem posouzení adekvátnosti námitky ohledně nezpřístupnění datové schránky nebo její nefunkčnosti vyzval stěžovatele, aby mu předložil příslušné důkazy, které by prokazovaly jeho tvrzení. Stěžovatel doložil zprávu Ministerstva vnitra České republiky, Odboru veřejné správy a eGovernmentu, ze dne 8. 1. 2013, č. j. MV-3210-4/REG/1-2013 (dále jen "zpráva ministerstva vnitra"), z níž odvolací soud následně dovodil skutečnost, že datová schránka byla zástupci stěžovatele skutečně zpřístupněna a že k prvnímu přihlášení došlo dne 8. 8. 2012. Jelikož informace, která by prokazovala tvrzení o nezpřístupnění datové schránky či o nefunkčnosti, z uvedené zprávy nevyplynula a jelikož nebyly stěžovatelem předloženy jiné důkazy k prokázání jeho tvrzení, shledal odvolací soud danou námitku jako nedůvodnou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 4. 9. 2013, č. j. 23 Cdo 1616/2013-187, odmítl jako nepřípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu považoval za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K námitce stěžovatele ohledně nefunkčnosti datové schránky Nejvyšší soud uvedl, že nalézací soudy takové závěry nedovodily.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nijak nerozlišil mezi zřízením datové schránky a jejím zpřístupněním. Podle stěžovatele lze datovou schránku přitom využívat až po jejím zpřístupnění a jakékoliv dokumenty nelze před tímto datem považovat za doručené. Stěžovatel upozorňuje na znění §10 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o elektronických úkonech"), podle kterého je datová schránka zpřístupněna prvním přihlášením, nejpozději však patnáctým dnem po dni doručení přístupových údajů těmto osobám. K tomu dodává, že k prvnímu přihlášení došlo dne 8. 8. 2012 a že do tohoto dne fikce nenastala. Dle stěžovatele se přitom odvolací soud otázkou fikce zabýval nedostatečně, když nikterak nezkoumal naplnění zákonných předpokladů pro její uplatnění. Zásah do svého ústavního práva na spravedlivý proces pak spatřuje v nedostatečném odůvodnění usnesení odvolacího soudu a v aplikaci nesprávných údajů ohledně zřízení datové schránky, které byly předpokladem pro vydání rozhodnutí.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a v rozhodnutích v něm vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o tom, že jeho zástupci byla datová schránka zřízena až dne 8. 8. 2012, tedy až při prvním přihlášení advokáta, a nikoliv již dříve na základě fikce obsažené v §10 odst. 2 zákona o elektronických úkonech. Odvolací soud v této souvislosti vyzval stěžovatele, aby soudu přednesl relevantní důkazy, které by uvedené tvrzení prokazovaly. Stěžovatel předložil odvolacímu soudu zprávu ministerstva vnitra, kterou má Ústavní soud k dispozici, v níž ministerstvo sděluje, že datová schránka byla zpřístupněna dne 18. 7. 2012 a že první přihlášení bylo učiněno dne 8. 8. 2012. Jiné skutečnosti z uvedené zprávy nevyplývají. Jedná se tedy o důkaz v neprospěch stěžovatele, neboť uvádí, že ke zpřístupnění datové schránky došlo právě již 18. 7. 2012. V takovém případě bylo na stěžovateli, aby věrohodně vyvrátil, že k uvedenému datu nemohla být datová schránka zpřístupněna. Důkaz, který by zjištěnou skutečnost vyvracel, předložen nebyl, stěžovatel nabízí pouze svou verzi o tom, že ke zpřístupnění datové schránky ke dni 18. 7. 2012 dojít nemohlo, neboť to časově nelze stihnout. Tato verze je však nevěrohodná, neboť ve svém základu pracuje s nepodloženým tvrzením o tom, že zástupce v období od 1. 7. 2012 do 5. 7. 2012 nepřebíral poštu. Kdyby přitom v uvedeném období byly zástupci stěžovatele zaslány přístupové údaje a zástupce by je převzal, datová schránka by mohla být na základě fikce zpřístupněna dne 18. 7. 2012, jak ve své zprávě uvádí ministerstvo spravedlnosti.
Jelikož se stěžovateli zjevně nepodařilo vyvrátit skutečnosti zjištěné ze zprávy ministerstva, neunesl své důkazní břemeno, v důsledku čehož je povinen nést příslušné právní následky. Ústavní soud dále k napadeným rozhodnutím obecných soudů uvádí, že jsou dostatečně a logicky správně odůvodněna, netrpí jakoukoliv jinou vadou, která by dosahovala ústavní roviny, a proto dle Ústavního soudu nedošlo k namítanému zásahu do práva na spravedlivý proces.
III.
Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu