ECLI:CZ:US:2014:1.US.3499.13.1
sp. zn. I. ÚS 3499/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem I. M., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem, se sídlem Příkop 2a, 604 27 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2012, č. j. 53 T 5/2012-679, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 2 To 17/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 832/2013, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 12. 2012, č. j. 53 T 5/2012-679 (dále jen "rozsudek"), kterým byl (spolu s dalším obviněným) shledán vinným zločinem vraždy dle §140 odst. 2 a 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 trestního zákoníku, a zároveň přečinem nedovoleného ozbrojování dle §279 odst. 1 trestního zákoníku. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 2 To 17/2013 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 832/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v přepadení směnárny, při kterém se pachatelé pokusili zabít směnárníka, přičemž k jeho usmrcení nedošlo pouze náhodou, kdy při použití zbraně se nábojnice zasekla v nábojové komoře.
Stěžovatel nezpochybňuje skutkový děj pokud jde o loupežné přepadení, popírá však, že by při něm došlo k pokusu o vraždu. Upozorňuje, že jediným přímým důkazem byla výpověď poškozeného směnárníka, a že z dokazování vyplynulo, že pachatelé měli paralyzér a pásky ke spoutání, což ve spojení s tím, že poškozený vypověděl, že v okamžiku, kdy mělo dojít k pokusu o výstřel, předstíral bezvědomí, činí závěr, že pachatelé chtěli poškozeného usmrtit, nelogickým. Stěžovatel se domnívá, že jsou mu podsouvány ty nejhorší úmysly jen proto, že je čečenské národnosti.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci podobné ústavní stížnosti spoluodsouzeného I. A. vedené pod sp. zn. III. ÚS 3365/13, která byla již dříve odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit.
Stěžovatel zpochybňuje hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Ústavní soud je však nucen připomenout, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ke stěžovatelově argumentaci možno podotknout, že výpověď poškozeného o pokusu o výstřel potvrzují výsledky zkoumání zajištěné zbraně, kdy jedna nábojnice byla zaseknutá a nevyhozená v nábojové komoře.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu