ECLI:CZ:US:2014:1.US.3680.14.1
sp. zn. I. ÚS 3680/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Marešové, právně zastoupené JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem Žižkova 52, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2014 č. j. 7 Co 746/2014-506, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala ve smyslu §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž navrhuje, aby Ústavní soud zejména pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu.
2. Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
3. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ji podala souběžně s dovoláním k Nejvyššímu soudu, přičemž o možnosti podat ve věci dovolání byla poučena v napadeném rozhodnutí krajského soudu. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, tedy včetně dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (k tomu, že dovolání přípustné podle §237 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 404/2012 je třeba považovat za takový mimořádný opravný prostředek, se Ústavní soud vyjádřil například v usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
5. Podání ústavní stížnosti je namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatelky selžou. Je tak nevhodné i souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, neboť toto řešení nevyhovuje požadavku právní jistoty (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2162/11 ze dne 29. 7. 2011 či sp. zn. IV. ÚS 234/11 ze dne 10. 2. 2011, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se může stěžovatelka domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné a odůvodnění procesní opatrností - zejména s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti - neobstojí.
6. Ústavní soud též zdůrazňuje, že toto jeho rozhodnutí stěžovatelku nijak nepoškozuje. Pokud totiž v řízení o dovolání stěžovatelka nebude úspěšná, nic jí nebrání v podání ústavní stížnosti nové (v níž může zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení), a to i kdyby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatelce tímto postupem nehrozí ani zmeškání lhůt. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž v případě, že mimořádný opravný prostředek byl rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
7. Z výše uvedeného vyplývá, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ji Ústavní soud odmítl v souladu s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj