ECLI:CZ:US:2014:1.US.3716.14.1
sp. zn. I. ÚS 3716/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Aleny Svobodové, zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem Římská 10, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014 č. j. 26 Co 113/2013-239, spojené s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud postupem podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložil účastníkům řízení uhradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, došlo rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č. j. 6 C 193/2004-281 ze dne 15. 10. 2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 129/2010-349 ze dne 11. 5. 2010 k vypořádání společného jmění stěžovatelky a Ivana Svobody. V rámci vypořádání byla Ivanu Svobodovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 1 529 875 Kč. Stěžovatelka se poté žalobou u Okresního soudu v Kolíně domáhala určení neúčinnosti kupní smlouvy, kterou podle jejího tvrzení uzavřeli Eva a Ivo Pavlačíkovi s Ivanem Svobodou. V průběhu řízení před soudem prvního stupně Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 22 Cdo 4250/2010-418 ze dne 23. října 2012 zrušil výše uvedená rozhodnutí ve věci vypořádání společného jmění manželů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V návaznosti na citovaný rozsudek Nejvyššího soudu došel Okresní soud v Kolíně k závěru, že stěžovatelka tímto rozsudkem pozbyla postavení věřitelky. Nalézací soud dále uvedl, že druhý žalovaný nebyl od počátku řízení pasivně legitimován, neboť z předmětné kupní smlouvy nenabyl žádný majetkový prospěch. Z uvedených důvodů proto žalobu stěžovatelky zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení §150 občanského soudního řádu tak, že se náhrada nákladů řízení žalovaným nepřiznává. K odvolání žalovaných byl výrok o nákladech řízení změněn usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 113/2013-185 ze dne 20. 3. 2013 tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit druhému žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 22 237 Kč (výrok I.). Tento postup odvolací soud odůvodnil tím, že druhý žalovaný neměl postavení osoby, vůči níž byl odporovaný právní úkon učiněn nebo které z odporovaného právního úkonu vznikl prospěch. V řízení tedy od počátku nebyl pasivně legitimován, a k aplikaci §150 občanského soudního řádu proto ve vztahu k němu nebyl důvod. Výrokem III. byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit druhému žalovanému náklady odvolacího řízení.
Uvedené výroky usnesení Krajského soudu ze dne 20. 3. 2013 zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2014/13 ze dne 12. 5. 2014 s ohledem na porušení ústavně chráněného principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť stěžovatelce nebyl poskytnut prostor se s odvoláním žalovaných seznámit a případně na něj reagovat.
Po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu bylo odvolání žalovaných zasláno stěžovatelce, která se k němu vyjádřila. Krajský soud poté napadeným usnesením rozhodl znovu tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a druhému žalovanému přiznal vůči stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 29 497 Kč. Stěžovatelce byla také opět uložena povinnost uhradit druhému žalovanému náklady odvolacího řízení.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní předně uvádí, že nadále setrvává na argumentech, které uplatnila v ústavní stížnosti a replice k vyjádření účastníků ve věci sp. zn. I. ÚS 2014/13. Stěžovatelka dále konstatuje, že Ústavním soudem zrušené usnesení se s usnesením napadnutým nyní projednávanou ústavní stížností téměř shoduje, přičemž v důsledku vložení pasáží popisujících průběh řízení došlo pouze k posunu textu. Odvolací soud sice rozhodnutí doplnil o hodnocení finančních poměrů stěžovatelky, postupoval však nepřesně, neboť vzal za prokázané, že ke dni 30. 4. 2014 činil zůstatek na účtu stěžovatelky 12 267,61 Kč, ačkoli stěžovatelka doložila, že k 1. 8. 2014 byl zůstatek ve výši pouhých 228,45 Kč. Odvolací soud byl podle stěžovatelky povinen hodnotit rozhodné skutečnosti ke dni rozhodování, a pokud by tak učinil, bezpochyby by musel dojít k závěru, že stěžovatelka žije hluboko v pásmu chudoby. Stěžovatelka taktéž považuje za nepřijatelné, že odvolací soud zpochybňuje, zda vůbec stěžovatelka platí měsíční úhradu za podnájem. Pokud měl soud v tomto ohledu pochybnosti, měl nařídit jednání a tuto otázku si vyjasnit. Stěžovatelka k této části argumentace uzavírá, že odvolací soud k finančním poměrům stěžovatelky náležitě nepřihlédl a naopak nekriticky přebíral argumentaci žalovaných, která ovšem nebyla důkazně podložená a opírala se toliko o informace získané z neznámých zdrojů.
Stěžovatelka se dále zabírá otázkou pasivní legitimace druhého žalovaného. Konstatuje přitom, že pokud před podpisem předmětné kupní smlouvy nedošlo příslušnou smlouvou k zúžení společného jmění žalovaných, pak v okamžiku podpisu smlouvy jejich společné jmění manželů trvalo a tento právní úkon se vztahoval na oba manžele. I z dikce notářského zápisu údajně plyne, že kupní smlouvu uzavřel i druhý žalovaný. Stejný závěr vyplývá podle stěžovatelky i z chronologie zápisu.
Nad rámec dosavadních postojů a argumentace stěžovatelka pokládá otázku, zda odvolací soud vzal do úvahy i problém úhrady sjednané kupní ceny. Je totiž prý evidentní, že před podpisem kupní smlouvy nebyl u žalovaných zúžen rozsah jejich společného jmění. Rovněž tak je zřejmé, že smlouva neobsahuje prohlášení první žalované, že kupní cena bude uhrazena z jejích výlučných prostředků. Z uvedeného údajně nelze než dovodit, že kupní cena byla uhrazena ze společných prostředků. Pokud by odvolací soud nařídil jednání, tyto námitky by stěžovatelka jistě zmínila a odvolací soud by se s nimi musel vypořádat. To však neučinil, a přezkumnou činnost k uplatněnému opravnému prostředku tak podle stěžovatelky pojal opět značně formalisticky.
Stěžovatelka má tedy za to, že odvolací soud postupoval přepjatě formalisticky a uplatněním zcela nepřípustné diskrece se dopustil libovůle při aplikaci a interpretaci procesních norem. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2920/08 ze dne 4. 4. 2011 se proto domnívá, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Závěrem stěžovatelka podotýká, že napadené rozhodnutí považuje za velkou nespravedlnost, přičemž na splnění uložené povinnosti byla opět nucena vzít si půjčku, neboť druhý žalovaný nevyhověl její žádosti o možnost uhradit náhradu nákladů formou splátek.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
S ohledem na to, že nyní napadené usnesení odvolací soud vydal po kasačním nálezu Ústavního soudu, bylo potřeba prvně posoudit, zda bylo postupováno v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Z nálezu sp. zn. I. ÚS 2014/13 je nicméně zcela zřejmé, že porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv bylo shledáno v nemožnosti se vyjádřit k argumentům žalovaných. Ústavní soud nikterak nepředjímal, jak bude ve věci rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že po částečném zrušení předchozího usnesení bylo stěžovatelce zasláno odvolání žalovaných, k němuž se stěžovatelka podrobně vyjádřila, a vzhledem k tomu, že odvolací soud oproti tvrzení stěžovatelky na tyto argumenty patřičně reagoval, k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky nedošlo.
Pokud jde o stěžovatelčiny námitky, je potřeba připomenout, že rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení v detailech přezkoumávat, přičemž případy, kdy připouští jejich meritorní přezkum, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Uvedené pak platí o to více v případech ústavních stížností, jimiž stěžovatelé brojí proti nepoužití ustanovení §150 občanského soudního řádu. Toto ustanovení je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudům zvážit, jestli rozhodnutí o nákladech řízení, vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Jsou to přitom právě obecné soudy, které okolnosti jednotlivých případů znají nejlépe, a mělo by být proto především na nich, zda k použití tohoto výjimečného institutu přistoupí. Je samozřejmě žádoucí, aby soudy svůj postup náležitě odůvodnily (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 814/08 ze dne 21. 5. 2008), sluší se však zároveň poznamenat, že nároky na řádné odůvodnění jsou obecně vyšší tehdy, pokud soudy k aplikaci §150 občanského soudního řádu skutečně přistoupí, nežli v případech, kdy důvod k uplatnění této výjimky neshledají.
Stěžovatelka odvolacímu soudu předně vyčítá, že nesprávně a nedostatečně posoudil její majetkovou situaci. K tomu lze uvést, že odvolací soud v zásadě nijak nezpochybnil, že finanční situace stěžovatelky není jednoduchá. Ostatně není ani pravda, že by vycházel z neaktuálních údajů. V odůvodnění je sice skutečně uvedeno, že ke dni 30. 4. 2014 měla stěžovatelka na účtu 12 267,61 Kč, později nicméně soud také konstatuje, že stěžovatelka v současnosti na účtu žádné úspory nemá. Stěžovatelka naznačuje, že odvolací soud posoudil její finanční situaci jako uspokojivou, a proto snad nepřistoupil k užití §150 o. s. ř. Tak tomu ovšem není. Soud si i přes zmínku ohledně nejasnosti úhrady nájemného byl stěžovatelčiny situace dobře vědom, posoudil však další okolnosti případu a ty považoval za významnější. Nelze přitom bez dalšího spatřovat porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv v tom, že soud při posuzování, zda aplikovat §150 o. s. ř., přiloží některým okolnostem větší váhu než jiným (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1841/12 ze dne 28. 5. 2014). V tom koneckonců spočívá podstata rozhodování podle citovaného ustanovení.
Stěžovatelka dále uvádí, že důvody, které odvolací soud vedly ke změně prvostupňového rozhodnutí, jsou nesprávné. Posouzení, pasivní legitimace účastníků je však úkolem obecných soudů. Ústavní soud tak pouze ověřil, že interpretace odvolacího soudu není svévolná a nepředstavuje ani extrémní rozpor s principy spravedlnosti, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu v tomto směru vyčerpány.
Ústavní soud se zabýval také tvrzením stěžovatelky, že v řízení mělo být nařízeno ústní jednání. Požadavek ústního jednání stěžovatelka odůvodňuje tím, že v jeho rámci mohla objasnit, že nájemné skutečně platí, a taktéž v něm mohla uplatnit výše uvedený argument stran uhrazení kupní ceny ze společných prostředků žalovaných. Ústavní soud nicméně v nenařízení ústního jednání porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv neshledává. Pokud se týče úhrady nájemného, je potřeba zohlednit, že odvolací soud z možnosti neplacení nájemného žádné závěry podstatné pro konečné rozhodnutí neučinil (srov. a contrario nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 199/05 ze dne 20. 3. 2006). Jak již bylo uvedeno výše, soudu byla neuspokojivá finanční situace stěžovatelky známa, upřednostnil však jiné okolnosti, neboť s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (srov. k tomu i stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2920/08) dovodil, že samotné majetkové poměry bez dalšího důvod k aplikaci §150 o. s. ř. nepředstavují. Jinými slovy, soud považoval za nadbytečné se úhradou nájmu dále zabývat, neboť výsledek případného dokazování by na konečném rozhodnutí nic nezměnil. I kdyby stěžovatelka v rámci ústního jednání prokázala, že nájemné hradí, stále by platilo, že druhý žalovaný nebyl ve věci od počátku pasivně legitimován a že stěžovatelka nevzala žalobu zpět. Vzhledem k tomu, že tyto okolnosti přímo souvisely s předmětným sporem, byly pro odvolací soud ve vztahu k rozhodování podle §150 o. s. ř. podstatnější než majetkové poměry účastníků. Nařízení ústního jednání za účelem zjištění podrobností stran nájemného by tak bylo nadbytečné a nemělo by na výsledné rozhodnutí vliv, naopak by vedlo jen k dalšímu navyšování nákladů, které by stěžovatelka byla nucena uhradit.
Pokud jde o druhý důvod potřeby ústního jednání (možnost poukázání na způsob uhrazení kupní ceny), stěžovatelka nijak nevysvětluje, proč tento argument neuplatnila již ve vyjádření k odvolání (případně v duplice k replice žalovaného). Na přípravu řádné argumentace přitom měla prostor více než dostatečný - na absenci pasivní legitimace poukazoval druhý žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně, stěžovatelka se posléze k této otázce vyjadřovala v ústavní stížnosti ve věci sp. zn. I. ÚS 2014/13, přičemž od doručení nálezu Ústavního soudu již věděla, že jí bude poskytnuta příležitost se k této problematice písemně vyjádřit i v řízení před odvolacím soudem. Z ústavní stížnosti ani nijak nevyplývá, že by daný argument z jakéhokoli důvodu mohl být uplatněn pouze během ústního jednání. Názor, že odvolací soud je povinen nařídit ústní jednání vždy s ohledem na teoretickou možnost, že účastníka řízení dodatečně napadnou další argumenty, je zjevně neudržitelný. Nad rámec pak lze uvést, že předmětná úvaha o úhradě kupní ceny odůvodnění soudu ve skutečnosti nikterak neoslabuje.
K možnému porušení práva na ústní jednání (vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod) tak lze shrnout, že v odvolacím řízení nevyvstaly žádné sporné skutkové otázky, které by mohly mít vliv na výsledek řízení a které by bylo nutno vyjasnit v rámci ústního jednání. Stěžovatelka se zároveň mohla vyjádřit ke všem argumentům protistrany a přednést argumenty vlastní, k čemuž vzhledem k charakteru řešené problematiky (zejména posouzení pasivní legitimace druhého žalovaného) zcela postačovala písemná podání. Ústní jednání navíc byla opakovaně konána v rámci řízení před soudem prvního stupně, přičemž stěžovatelka měla např. na ústním jednání ze dne 7. 1. 2013 nepochybně příležitost se vyjádřit i k případné aplikaci §150 o. s. ř., jíž se písemně dožadovala již ve svém písemném podání ze dne 3. 1. 2013 (k významu konání ústního jednání před soudem prvního stupně viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Eriksson proti Švédsku ze dne 12. 4. 2012 č. 60437/08). K porušení uvedeného práva proto nedošlo (srov. v obdobných případech např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schädler-Eberle proti Lichtenštejnsku ze dne 18. 7. 2013 č. 56422/09 nebo rozsudek ve věci Vilho Eskelinen a další proti Finsku ze dne 19. 4. 2007 č. 63235/00).
K argumentům, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti v řízení sp. zn. I. ÚS 2014/13 lze již jen ve stručnosti uvést následující. Stěžovatelka tvrdila, že žalovaní ve skutečnosti ve věci úspěch neměli, obecně však platí, že žalovaný má ve věci úspěch tehdy, pokud je žaloba zamítnuta. Tak tomu v projednávané věci bylo. Odvolací soud nicméně skutečnost, že stěžovatelka přišla o aktivní legitimaci až během soudního řízení, zohlednil ve vztahu k první žalované, které právě z těchto důvodů náhradu nákladů řízení nepřiznal. Naopak ve vztahu k druhému žalovanému nemělo vydání rozsudku Nejvyššího soudu na konečný výsledek sporu žádný vliv, neboť pasivní legitimaci postrádal od počátku. Úspěch druhého žalovaného je tak nepochybný.
Argument, podle nějž stěžovatelka nemohla po vydání předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu vzít žalobu zpět, neboť by tím riskovala, že bude povinna zaplatit náhradu nákladů řízení, je taktéž bezpředmětný, jelikož možnost aplikovat §150 občanského soudního řádu není zpětvzetím žaloby dotčena. Naopak podle judikatury Nejvyššího soudu je v některých situacích právě zpětvzetí žaloby nezbytnou podmínkou aplikace citovaného ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 ze dne 29. 8. 2013).
Konečně, stěžovatelka namítala, že soud dostatečně nezkoumal účelnost vynaložených nákladů druhého žalovaného, z jejího podání však nevyplynulo, proč by jeho náklady na právní zastoupení měly být považovány za neúčelné, přičemž sama stěžovatelka připouští, že náklady na právní zastoupení obvykle účelnými jsou. Ostatně ve věci byli oba žalovaní zastoupeni stejným advokátem, čímž byla výše nákladů přiměřeně omezena. Uspokojivě se k této otázce v nyní napadeném usnesení vyjádřil i odvolací soud.
Ústavní soud nikterak nezpochybňuje obtížnou životní situaci stěžovatelky, ta však sama o sobě (a to ani ve světle zjevně nekonstruktivního a zcela zbytečně obstrukčního jednání žalovaného při domluvě ohledně způsobu úhrady nákladů a vrácení již vyplacené sumy) nevede k tomu, že by přiznání náhrady nákladů řízení protistraně představovalo porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož se stěžovatelka dovolává, může v odůvodněných případech podle výsledku řízení Ústavní soud usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ústavní soud - vzhledem k výsledku řízení, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta - žádnému účastníkovi ani vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení stěžovatelky neuložil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Ludvík David, v. r.
předseda senátu