ECLI:CZ:US:2014:1.US.3727.13.1
sp. zn. I. ÚS 3727/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Marie Bauerové, a Luďka Bauera, zast. JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.9.2013, č.j. 22 Cdo 1586/2013-268, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21.2.2013, č.j. 14 Co 47/2013-242, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé napadli ústavní stížností v záhlaví specifikované usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavních práv v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K věci uvedli, že se žalobou z r. 2011 u Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") domáhali určení podílového spoluvlastnictví ke konkrétnímu pozemku, který byl od nepaměti užíván rodinou stěžovatelů. Okresní soud nejprve jejich žalobě vyhověl, následně krajský soud rozsudek soudu I. stupně zrušil, poté okresní soud znovu žalobě vyhověl. Po podaném odvolání krajský soud rozsudkem napadeným ústavní stížnosti žalobu zamítl s odůvodněním, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelé či jejich právní předchůdci byli v dobré víře v tom, že jim předmětný pozemek patří se zřetelem ke všem okolnostem. Podle stěžovatelů bylo tímto rozhodnutím zasaženo do jejich vlastnického práva a do práva na jeho ochranu, protože odvolací soud ryze formalistickým, byrokratickým a pozitivistickým výkladem dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že stěžovatelé předmětný pozemek nevydrželi. Přitom stěžovatelé v řízení prokázali, že pozemek byl užíván jako součást rodinného gruntu, a až v roce 2008 zjistili, že pozemek je vlastnicky evidován na jejich vzdálenou příbuznou. Z tohoto důvodu iniciovali dodatečné projednání dědictví, avšak na jeho základě pozemek připadl jako odúmrť státu. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, a to z důvodu, že stěžovatelé řádně neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelé mají za to, že Nejvyšší soud se nevypořádal dostatečným způsobem s obsahem jimi podaného dovolání a jeho rozhodnutím bylo zasaženo do ústavních práv stěžovatelů garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny. Připouštějí, že v jejich dovolání odkazují na právní úpravu přípustnosti dovolání a dovolacích důvodů upravenou v obč. soudním řádu ve znění účinném do 31.12.2012, avšak z obsahu dovolání lze dovodit, pod která ustanovení právní úpravy dovolání podle obč. soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2013 lze podmínky přípustnosti a konkrétní dovolací důvody subsumovat. Mají za to, že z obsahu dovolání je zjevné, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle nich by v řízení před dovolacím soudem neměli prokazovat ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, naopak mají za to, že je to právě dovolací soud, který by měl v konkrétním případě posoudit, zdali se sporné rozhodnutí odchyluje od jeho ustálené rozhodovací praxe soudu, pokud je toto z obsahu dovolání zjevné. Připomínají, že ve stížnosti (mají na mysli dovolání) výslovně uvedli, že ze stávající judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro změnu skutkového náhledu je nutné zajistit si podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem I. stupně, což odvolací soud neučinil; Nejvyšší soud se ani touto jejich námitkou nezabýval. Dále napadají závěr Nejvyššího soudu o tom, že uplatněné dovolací námitky směřují pouze proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a to upozorněním, že z obsahu jimi podaného dovolání je zřejmé, že brojí rovněž proti právnímu posouzení skutkového stavu, nikoliv pouze proti skutkovým zjištěním.
Z těchto důvodu stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených podkladů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Stěžovatelé se žalobou u okresního soudu domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky předmětného pozemku s tvrzením, že pozemek byl vydržen. Okresní soud rozsudkem ze dne 29.9.2011, č.j. 6 C 36/2011-143, žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelé naplnili zákonné podmínky vydržení. Na základě odvolání vedlejší účastnice krajský soud usnesením ze dne 31.5.2012, č.j. 14 Co 165/2012-166, prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně s tím, že se nezabýval otázkou, zda stěžovatelé byli v dobré víře "se zřetelem ke všem okolnostem", a to za situace, kdy se chopili držby předmětného pozemku o výměře 1 843 m2, který s pozemkem, který nabyli v dědictví, bezprostředně nesousedí, a navíc pozemek nabytý v dědictví má výměru pouze 360 m2. Po doplnění dokazování vydal okresní soud dne 30.10.2012 rozsudek č.j. 6 C 36/2011-212, kterým žalobě opětovně vyhověl. Prvostupňový rozsudek napadla vedlejší účastnice odvoláním, které krajský soud shledal důvodným a rozsudkem ze dne 21.2.2013, č.j. 14 Co 47/2013-242, změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl. V odůvodnění akcentoval chybějící dobrou víru stěžovatelů i jejich právních předchůdců, a to s přihlédnutím k dispozičním úkonům s předmětným pozemkem a dalšími nemovitostmi od roku 1935, tudíž nebyla splněna podmínka dobré víry po objektivní stránce. V závěru rozsudku byli stěžovatelé krajským soudu výslovně poučeni, že dovolání je přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Stěžovatelé napadli rozsudek krajského soudu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnili odkazem na §237 odst. 1 písm. a) obč. soudního řádu, tj. tzv. otevřenou diformitou předchozích meritorních rozhodnutí, a hned v dalším odstavci navázali formulací dovolacího důvodu, který spatřovali v ust. §241a odst. 2 písm. a), b). V další části dovolání stěžovatelé upozorňovali na to, že je nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem I. stupně, aniž by je sám provedl, a protože tak odvolací nepostupoval, trpí odvolací řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, čím je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu. Poté polemizují s posouzením podmínek vydržení vlastnického práva, resp. k přístupu k jejich hodnocení, a uzavírají, že podle svého názoru předmětný pozemek vydrželi.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů usnesením ze dne 5.9.2013, č.j. 22 Cdo 1586/2013-268, odmítl pro nepřípustnost, a to po zjištění, že dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný.
Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů v té části, ve které napadají usnesení Nejvyššího soudu. Jak vyplývá z tohoto usnesení, Nejvyšší soud dovolání odmítl, protože nesplňovalo náležitosti stanovené s účinností od 1.1.2013 občanským soudním řádem. Ústavní soud, po seznámení s obsahem dovolání stěžovatelů (přiloženém k ústavní stížnosti), shledává závěr Nejvyššího soudu výstižným a připomíná smysl povinného zastoupení účastníka v dovolacím řízení kvalifikovaným právním zástupcem.
Podle §72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze podat ústavní stížnost, pokud byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Vzhledem ke zjištění, že dovolání stěžovatelů nebylo odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, je ústavní stížnost v části, ve které směřuje proti rozsudku krajského soudu, podána po lhůtě stanovení v §72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti byla jejich ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a to podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu