ECLI:CZ:US:2014:1.US.3756.13.1
sp. zn. I. ÚS 3756/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Milana Slobodníka, zastoupeného Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem se sídlem Jakubské náměstí 1, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011 č.j. 47 Co 295/2009-340, ve výrocích III. a V., a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 č.j. 32 Cdo 631/2012-376, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 12. 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudku Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho právo činit vše, co není zákonem zakázáno, jak vyplývá z čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR") a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývá následující. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 10. 2008 č. j. 61 C 134/2005-253 zamítl žalobu vedlejšího účastníka vůči stěžovateli, která směřovala k zaplacení částky 7.630.936,54 Kč. Vedlejší účastník se tím domáhal úhrady nedoplatku úvěru po dlužníkovi, veřejné obchodní společnosti, resp. jejích společnících, včetně stěžovatele, a to z titulu zákonného ručení za závazky veřejné obchodní společnosti. Důvodem pro zamítnutí žaloby v této části bylo, že se podle městského soudu stěžovatel nikdy nestal společníkem veřejné obchodní společnosti, neboť vstup do ní zatížil odkládací podmínkou, kterou nikdy nesplnil, a proto proti němu nemůže být uplatňován nárok z titulu zákonného ručení za závazky společnosti.
Na návrh vedlejšího účastníka (žalobce) krajský soud, jakožto soud odvolací, rozhodl vůči stěžovateli tak, že mu výrokem III. uložil povinnost zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníkovi) společně a nerozdílně s dalšími žalovanými společníky částku 2.374.819,- Kč. Dále krajský soud výrokem V. rozsudek městského soudu o částce 5.102.117,54 Kč s příslušenstvím, vůči všem žalovaným, včetně stěžovatele, zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel se stal společníkem veřejné obchodní společnosti, neboť odkládací podmínka předchozího zaplacení vkladu do společnosti podmínkou není. Podle krajského soudu jde o smluvní povinnost, a jejího splnění se mohla domáhat pouze společnost. Soud dále uvedl, že stávající společníci podali návrh na zápis bezprostředně po sepsání dodatku, aniž trvali na úhradě vkladu. Krajský soud dále konstatoval, že existence takové odkládací podmínky by neúnosně narušovala bezpečí vůči třetím osobám (např. věřitelům), a proto vázat vznik účasti nového společníka ve společnosti na splnění této podmínky je nepřípustné a nelze k němu přihlížet. Proto krajský soud považoval stěžovatele za společníka veřejné obchodní společnosti, což odvodil i z jeho jednání, neboť se účastnil jednání valných hromad a podepisoval dodatky ke společenským smlouvám.
Stěžovatel následně podal proti výroku III. rozsudku krajského soudu dovolání. Nejvyšší soud toto dovolání zamítl a konstatoval, že krajský soud neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení a dále nepovažoval námitku stěžovatele, že je rozsudek nepřezkoumatelný, za důvodnou.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti setrvává na stanovisku prezentovaném vůči všem obecným soudům, tj. že se nikdy nestal společníkem veřejné obchodní společnosti, neboť vstup do společnosti podmínil odkládací podmínkou, kterou nikdy nesplnil. Tuto možnost odvozuje z ústavně zaručené svobody činit vše, co zákon nezakazuje, a zákaz podmínit vstup do společnosti žádné zákonné ustanovení neobsahuje. Zápis v obchodním rejstříku i jakékoliv následné faktické chování stěžovatele dle názoru stěžovatele nemohou mít vliv na to, zda byl či nebyl společníkem veřejné obchodní společnosti. Dále stěžovatel uvádí, že byl zapsán do obchodního rejstříku jako společník nesprávně dalšími společníky, kteří jej odmítali vymazat, ačkoliv se společníkem nikdy nestal. Navíc se soudy nezabývaly jeho námitkou, že ze společnosti vystoupil, čímž se bránil proti nesprávnému stavu vedenému v obchodním rejstříku. Stěžovatel trvá na tom, že krajský soud a Nejvyšší soud porušily jeho základní práva a svobody ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a dle čl. 2 odst. 3 Listiny, tedy konkrétně uzavřít dodatek ke společenské smlouvě s odkládací podmínkou.
Na základě ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná
Částí V. svého rozsudku zrušil krajský soud část III. rozsudku městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Rovněž dovolání stěžovatele směřovalo pouze proti části III. výroku rozsudku krajského soudu. Vzhledem k tomu, že ke dni podání ústavní stížnosti nebyla v této části věc uzavřena, nejedná se o věc pravomocně skončenou ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost v této části nepřípustná ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto se ústavní stížnost v části, ve které směřuje proti výroku V. rozsudku krajského soudu podle ustavení §43 odst. 1 písm. e) odmítá.
Ve zbylé části považuje Ústavní soud stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud má pravomoc přezkoumat ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů pouze z pozice orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, když nepostupují v souladu s principy ústavnosti. Ústavní soud však ani v těchto případech nenahrazuje meritorní právní hodnocení svým vlastním, ale vyjadřuje se pouze ke kolizím na rovině ústavněprávní. Ve všech ústavní stížností napadených rozhodnutích obecných soudů, tedy v rozsudku krajského soudu a v rozsudku Nejvyššího soudu, je dostatečně srozumitelně vysvětleno, proč nevyhověly návrhům stěžovatele. Námitky, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, již byly obecnými soudy projednány a tyto soudy se k nim odpovídajícím způsobem vyjádřily. Při tom nijak nevykročily z mezí daných ústavním pořádkem České republiky.
Obecné soudy se dostatečně vypořádaly s argumentací stěžovatele stran jeho neúčasti ve veřejné obchodní společnosti. Vzaly přitom v úvahu jak jeho námitky, tak dobrou víru vedlejšího účastníka (žalobce) ve správnost zápisu v obchodním rejstříku. V těchto sporech, které mají soukromoprávní povahu, je nutno vždy zkoumat postavení obou dvou stran sporu a zkoumat zajištění základních práv stěžovatele v kontextu s právy a svobodami dalších stran. Z argumentace ústavní stížností napadených rozhodnutí je tak zcela zřejmé, proč se soudy domnívaly, že se nejedná o odkládací podmínku. Pokud se stěžovatel domníval, že jsou v obchodním rejstříku uvedeny nesprávné informace, tedy že není společníkem veřejné obchodní společnosti, pak měl postupovat bezprostředně tak, aby tento stav napravil. Pokud jednal tak, že ze společnosti vystoupil, měl trvat také na úpravě údajů v obchodním rejstříku. Bylo v jeho zájmu, aby tuto tvrzenou chybu odstranil, a aby tím nepoškozoval zájmy případných věřitelů, kteří na správnost těchto údajů spoléhají. V tomto směru nemá Ústavní soud pravomoc vyjadřovat se ke vztahům mezi společníky a k tomu, zda jednali správně nebo nikoli.
Ústavní soud by měl vždy velice obezřetně vstupovat do sporů soukromoprávní povahy, a tento jeho vstup by měl nastat pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodováním orgánů veřejné moci došlo ke zcela zřetelnému zásahu do práv jednotlivých účastníků, stěžovatelů. Tak tomu ovšem v tomto případě není. Ústavní pravidlo, že každý může jednat tak, jak mu zákon nezakazuje, je nutno vždy vykládat ve smyslu jeho omezení, která jsou dána svobodami a právy třetích osob. V tomto smyslu krajský soud dostatečně srozumitelně vysvětlil, proč považuje odkládací podmínku, na níž je vázán vstup do společnosti za podmínku, jíž může být poškozena právní jistota věřitele, v tomto případě vedlejšího účastníka, a tedy nikoli za podmínku, ale za povinnost stěžovatele vůči veřejné obchodní společnosti. Dále jak krajský soud, tak Nejvyšší soud vycházely z toho, že vedlejší účastník (žalobce) odvodil pasivní žalobní legitimaci stěžovatele z údajů uvedených v obchodním rejstříku. Ze strany obecných soudů tak nedošlo k zásahu do žádného práva či svobody stěžovatele, který by ospravedlňoval zásah Ústavního soudu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako z části nepřípustnou a z části zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2014
Ludvík David, v. r.
předseda senátu