ECLI:CZ:US:2014:1.US.3816.13.1
sp. zn. I. ÚS 3816/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky SOLAR PROJEKT s.r.o., se sídlem Olomoucká 3419/7, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013 č. j. 5 Afs 87/2012-30, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2012 č. j. 10 Af 290/2011-39 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2011 č. j. 4952/11-1200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů a orgánů z důvodu porušení jejích ústavně zaručených práv, a to práva na pokojné užívání majetku dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol č. 1") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka je vlastníkem zařízení na výrobu elektřiny, a to fotovoltaické elektrárny (dále jen "FVE"). Elektřinu vyrobenou v tomto zařízení dodávala v období od 1. 1. 2011 do 30. 4. 2011 provozovateli distribuční soustavy, společnosti E.ON Distribuce, a.s. Tato společnost coby plátce daně uhradila stěžovatelce pouze část z fakturovaných částek, a to s odkazem na účinný zákon č. 402/2010 Sb. Podle ustanovení §7a a násl., vložených do zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."), měli výrobci elektřiny ze slunečního záření povinnost platit z elektřiny vyrobené v zařízeních uvedených do provozu v období od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2010 odvod ve výši 26 % z částky bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem odvodu formou výkupní ceny, tedy z částky hrazené stěžovatelce společností E.ON Distribuce, a.s.
3. Proti tomuto postupu stěžovatelka podala stížnosti, které byly Finančním úřadem v Českých Budějovicích zamítnuty. Svá rozhodnutí Finanční úřad v Českých Budějovicích odůvodnil tak, že společnost postupovala při výpočtu a sražení odvodu z elektřiny ze slunečního záření v souladu se zákonem č. 180/2005 Sb. Proti rozhodnutím stěžovatelka podala odvolání, o kterých rozhodlo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným rozhodnutím tak, že je zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo. Odůvodnilo je tím, že postup plátce daně byl v souladu se zákonem a hodnocení ústavnosti dané zákonné úpravy nepřísluší ani plátci daně, ani správci daně.
4. Proti rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl pro nedůvodnost. Odkázal při tom na nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), v němž Ústavní soud neshledal předmětná ustanovení protiústavními a jehož závěry byl Krajský soud v Českých Budějovicích vázán.
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla Nejvyšším správním soudem v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítnuta pro nedůvodnost. V rovině obecné, ve které stěžovatelka namítala nesoulad právní úpravy odvodu elektřiny ze slunečního záření s principem rovnosti, legitimního očekávání a zákazem retroaktivity, Nejvyšší správní soud poukázal na pro něj závazné závěry nálezu Pl. ÚS 17/11. Tvrzení stěžovatelky, že v jejím případě bude mít zavedení odvodu za následek nedosažení návratnosti investice v zákonem garantované lhůtě, je vedeno pouze v obecné rovině bez konkretizace na její individuální situaci a bez označení důkazních prostředků, které by byly okamžitě k dispozici.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka má za to, že bylo zasaženo do jejího práva na pokojné užívání majetku, neboť bylo narušeno legitimní očekávání příjmů z elektřiny vyrobené ve FVE. V době výstavby se totiž rozhodovala na základě záruky patnáctileté doby návratnosti investice, resp. záruky nesnížení výkupních cen platných v roce jejího uvedení do provozu po celou dobu její životnosti. Odvod za elektřinu ze slunečního záření odporuje navíc principu rovnosti, neboť tato povinnost se týká pouze elektřiny vyrobené v zařízeních uvedených do provozu v určitém období.
7. Stěžovatelka poté bere na vědomí zmiňovaný nález sp. zn. Pl. ÚS. 17/11, poukazuje však na skutečnost, že Ústavní soud nevylučuje protiústavní dopad ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. v jednotlivých případech, kdy některé z napadených ustanovení dolehne na výrobce jako likvidační či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny. K takovému dopadu dle stěžovatelky v jejím případě došlo, na což poukazovala již v řízeních před správními soudy. Navrhovala tato tvrzení prokázat účetními doklady a samostatnou finanční analýzou, kterou však bylo možné ve věrohodné podobě předložit až po skončení tříleté doby trvání povinnosti k úhradě odvodu z elektřiny ze slunečního záření. S ohledem na tuto skutečnost navrhovala stěžovatelka přerušení řízení o kasační stížnosti do doby, kdy bude tento důkazní prostředek možné zajistit. Nejvyšší správní soud odmítl přerušit řízení s tvrzením, že kasační stížnosti by mohly mít úspěch pouze za předpokladu, že by takový důkazní prostředek stěžovatelka navrhla již v řízeních před soudem prvního stupně. Tím, že Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelka neunesla v řízeních důkazní břemeno, jelikož nepředložila dokumenty prokazující stav mající vzniknout v budoucnu, a zároveň znemožnil jejich předložení v době, kdy jsou dostupné, postavil stěžovatelku do neřešitelné situace. Dle stěžovatelky takový postup navíc nemá oporu v ustanovení §71 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), ze kterého neplyne, že žalobce může označit pouze důkazy již reálně existující. Tímto Nejvyšší správní soud porušil povinnost hodnocení dodržení spravedlivých garancí ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb., uloženou nálezem Pl. ÚS 17/11 a porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
8. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána neopodstatněnou.
9. Projednávaná stížnost se v podstatě shoduje s mnohými dřívějšími stížnostmi stěžovatelky, které již byly Ústavním soudem posouzeny a odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, a to usnesením sp. zn. IV. ÚS 3817/13 ze dne 5. 3. 2014, usnesením sp. zn. III. ÚS 61/14 ze dne 27. 2. 2014, usnesením sp. zn. IV. ÚS 62/14 ze dne 12. 3. 2014 a usnesením IV. ÚS 162/14 ze dne 26. 2. 2014. Stejná argumentace byla pak uplatněna v řízeních jiných právnických osob jakožto stěžovatelek s totožným sídlem a právním zástupcem, které byly taktéž odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost (srov. usnesení III. ÚS 1972/13 ze dne 21. 11. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1126/13 ze dne 9. 1. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 1988/13 ze dne 21. 11. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2554/13 ze dne 10. 12. 2013, a usnesení sp. zn. II. ÚS 3306/13 ze dne 4. 3. 2014). Ústavní soud ani v tomto případě neshledal důvod odchýlit se od argumentace obsažené v uvedených usneseních, neboť argumentace stěžovatelky je totožná a spočívá na stejném právním i skutkovém základě, a proto na argumentaci ve zmíněných usneseních pouze ve stručnosti odkazuje.
10. Ústavní soud považuje vhodné vyjádřit se taktéž k souladu postupu obecných soudů s čl. 1 Protokolu č. 1 ve světle stěžovatelčiny poznámky, že stížnost podává pouze za účelem marného vyčerpání vnitrostátních formálních právních prostředků nápravy, a tedy splnění jedné z podmínek přípustnosti stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), byť Ústavní soud samozřejmě nemůže rozhodovací činnost ESLP předjímat a tímto nijak nesleduje odrazení stěžovatelky od podání stížnosti.
11. V projednávaném případě nebude sporu o tom, že stanovení daňové povinnosti ve formě odvodu z elektřiny ze slunečního záření ve výši 26 % z výkupní ceny spadá pod úpravu užívání majetku a do práva stěžovatelky na ochranu majetku zasáhlo (srov. rozsudek ESLP ve věci Špaček, s. r. o. proti České republice ze dne 9. 11. 1999, stížnost č. 26449/95, §41).
12. Zbývá poté posoudit, zda je možné tento zásah ospravedlnit, přičemž je nutno zkoumat, zda k zásahu došlo: a) na základě zákona (legalita); b) při realizaci veřejného či obecného zájmu (legitimita) a c) při zachování spravedlivé rovnováhy mezi zájmy společnosti a ochranou jednotlivce (přiměřenost). První kritérium je v projednávaném případě naplněno, neboť předmětný odvod z elektřiny ze slunečního záření byl stanoven zákonem č. 402/2010 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 180/2005 Sb., zásah proto splňuje podmínku legality.
13. Co se týče druhého z dílčích kroků, tedy zkoumání legitimity, tak pojem veřejného zájmu je sám o sobě velice široký a rozhodnutí přijmout zákony týkající se zbavení, resp. úpravy užívání majetku, zahrnuje zpravidla zkoumání politických, ekonomických a sociálních otázek. Státy tak mají v této oblasti široký prostor pro uvážení a ESLP respektuje způsob, jakým státy koncipují imperativy veřejného zájmu, vyjma případů, kdy jeho rozhodnutí zjevně postrádá racionální základ (srov. rozsudek ESLP ve věci Zich a další proti České republice ze dne 18. 7. 2006 č. 48548/99, §70-71). Legitimita odvodu z elektřiny ze slunečního záření byla dostatečně zkoumána Ústavním soudem v nálezu Pl. ÚS 17/11, kde uvedl, že zavedení odvodu bylo přímou reakcí na dramatický pokles pořizovacích nákladů FVE, na který nebylo možné v rámci předchozí právní úpravy adekvátně reagovat tak, aby byla zachována rovnost mezi jednotlivými skupinami výrobců elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Zásah proto dle Ústavního soudu splňuje i podmínku legitimity stanovenou čl. 1 Protokolu č. 1.
14. Při třetím dílčím kroku je posuzována přiměřenost (dosažení spravedlivé rovnováhy) daného opatření, přičemž přezkum se zpravidla soustředí na pouhý požadavek racionality, tedy na absenci zjevné nepřiměřenosti. Státům opět svědčí značná míra prostoru pro vlastní uvážení (srov. rozsudek ESLP ve věci Benet Czech, spol. s r. o. proti České republice ze dne 21. 1. 2010 č. 31555/05, §36-40). To platí zvláště v oblasti ukládání daní, kde státy požívají zvlášť široký prostor pro uvážení (rozhodnutí ESLP ve věci Agro-B, spol. s r.o. proti České republice ze dne 1. 2. 2011 č. 740/05 a rozsudek ve věci N.K.M. proti Maďarsku ze dne 14. 5. 2013 č. 66529/11, §65). Daňová povinnost podle judikatury ESLP může být disproporční pouze zcela výjimečně. Jednou takovou výjimkou byl právě rozsudek ESLP ve věci N.K.M. proti Maďarsku, kde byla nově zavedena daň ve výši 98 % na část odstupného poskytnutého stěžovatelce při výpovědi státem jako zaměstnavatelem. V důsledku tak stěžovatelčino odstupné bylo zdaněno sazbou ve výši 52 %, což bylo zhruba třikrát více než obecná daň z příjmů. Tuto sazbu již ESLP vnímal jako disproporční a to zvláště s ohledem na značný negativní dopad změny na stěžovatelku, která musela nést toto podstatné snížení příjmu v období značných osobních těžkostí představovaných nezaměstnaností po předmětném propuštění (§70). ESLP rovněž kritizoval, že nová daňová sazba byla uplatněna plošně bez ohledu na individuální okolnosti stěžovatelčiny situace (§73).
15. V nyní posuzovaném případě však povinnost odvodu ve výši 26 % z výkupní ceny nelze považovat za natolik nadměrnou, že by šlo o nepovolený zásah do majetkových práv stěžovatelky. Zejména je nutno vzít ohled na skutečnost, jak bylo již zmíněno v tomto rozhodnutí a nálezu Pl. ÚS 17/11, že zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření nemá vliv na garantovanou patnáctiletou návratnost investice, přičemž účelem jeho zavedení bylo právě dosažení spravedlivé rovnováhy mezi výrobci elektrické energie. Zmíněný nález pléna Ústavního soudu připouští i výjimky v jednotlivých případech, ve kterých může mít zavedení odvodu tzv. rdousící efekt. Právní úprava tedy umožňuje individuální posouzení případu stěžovatelky. Avšak, jak je uvedeno výše, stěžovatelce se v řízení nepodařilo prokázat, že se o tento efekt právě v jejím případě jedná, rozhodnutí obecných soudů přitom shledal Ústavní soud ústavně konformními. Nutno dodat, že stěžovatelka nepředkládá ani Ústavnímu soudu důkazy, proč by právě u ní měly odvody mít rdousící efekt. Ústavní soud je proto toho názoru, že stěžovatelka nebyla nucena nést v důsledku zavedení odvodů z výkupní ceny nadměrné břemeno, které by narušilo spravedlivou rovnováhu mezi soupeřícími zájmy.
16. K námitce stěžovatelky ohledně práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy pak Ústavní soud považuje za vhodné poukázat na následující. V případě namítané protiústavnosti odvodu z elektřiny vyrobené ze slunečního záření, jejímž poplatníkem je stěžovatelka, se jedná o daňovou povinnost. Daňová povinnost je přitom oblastí až na výjimky vyloučenou z rozsahu pojmu "občanských práv nebo závazků" čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čemuž odpovídá i judikatura ESLP (srov. rozsudek Velkého senátu ESLP Ferrazzini proti Itálii ze dne 12. 7. 2001, stížnost č. 44759/98), neboť se jedná o součást jádra výsad veřejné moci. Ústavní soud je proto toho názoru, že dovolávání se práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy není v tomto případě namístě.
17. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu