ECLI:CZ:US:2014:1.US.3881.12.1
sp. zn. I. ÚS 3881/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Isabelle Messerli, zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Štěpánská 39, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2012 č. j. 30 Cdo 27/2012-72 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011 č. j. 13 Co 318/2011-62, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména právo na soudní ochranu, právo na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces [čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, včetně čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Přestože byl v řízení před obecnými soudy shledán nesprávný úřední postup a průtahy, nebyla jí přiznána nemajetková újma ve výši garantované evropskou judikaturou, potažmo judikaturou Nejvyššího soudu. K porušování práv stěžovatelky mělo dojít "svévolným procentuálním zkracováním částky vypočtené podle příslušných kritérií".
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky představující výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 193/2004 (původně sp. zn. 43 C 90/97) a 43 C 175/2006. Nesprávný úřední postup měl spočívat v průtazích, které se vyskytly v předmětných soudních řízeních. Žalobkyně požadovala zaplacení částky 454 000 Kč; původně žádala 540 000 Kč, avšak v rámci mimosoudního vyrovnání obdržela stěžovatelka od vedlejšího účastníka 86 000 Kč.
3. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 90/97, následně sp. zn. 43 C 193/2004, šlo o určení vlastnictví k nemovitostem, kdy žalobcem byla společnost Čechotrust, a. s., a žalovanou byla stěžovatelka. Žalobce žalobu odůvodňoval tím, že nemovitosti byly na stěžovatelku převedeny na základě kupní smlouvy, avšak k úhradě kupní ceny nedošlo. Dne 18. 12. 2003 podala stěžovatelka vzájemný návrh na určení vlastnictví k nemovitostem, přičemž dne 8. 1. 2004 bylo Obvodním soudem pro Prahu 4 vydáno usnesení č. j. 43 C 193/2004-243 o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby žalobcem a vyloučení návrhu stěžovatelky k samostatnému jednání (dále vedeno u tamějšího soudu pod sp. zn. 43 C 175/2006).
4. Soud prvního stupně uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce částku 2 400 Kč, ve zbylé částce 451 600 Kč žalobu zamítl. V odůvodnění rozhodnutí se věnoval průběhu předmětných řízení, v nichž nastaly namítané průtahy a v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1151/2009) stanovil částku 17 000 Kč jako náhradu za první dva roky průtahů a 17 000 Kč za každý další rok řízení, tj. po dobu dalších 12 let. Takto vypočtenou částku (221 000 Kč) soud postupně krátil, resp. snížil ve výsledku o 60%: 20% za složitost věci po stránce skutkové (velké množství důkazů, výslech svědka ze zahraničí, rozhodováno o procesním nástupnictví po úmrtí jednoho ze žalovaných, přerušení řízení od 1. 1. 2008 aj.), 20% za projednání věci na třech stupních soudní soustavy, 20% za podíl stěžovatelky na délce řízení s tím, že opakovaně byly vyzývána k předložení plné moci, žádosti o odročení jednání, poskytnutí lhůty k mimosoudními jednání, opakované výzvy k zaplacení soudního poplatku. Po takto provedeném krácení soud dospěl k výsledné částce náhrady škody ve výši 88 400 Kč a od ní odečetl vedlejším účastníkem již dříve vyplacenou náhradu ve výši 86 000 Kč.
5. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že není sporu o tom, že celková délka řízení 14 let je nepřiměřená, a že v průběhu řízení došlo ke konkrétním průtahům, které označil již soud prvního stupně. Částku 17 000 Kč za rok trvání řízení označil za přiměřenou a soudem provedené krácení výsledné částky označil za správné, přičemž se ztotožnil též s důvody takového postupu. Odkázal přitom na "Manuál pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. na případy odškodňování průtahů řízení" vydaným kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva a na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu zn. Cpjn 206/2010 (R 58/2011).
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl poté, co jej shledal nepřípustným pro absenci zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
II.
7. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů, jakož i s vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky není důvodný.
8. Ústavní soud se opakovaně zabýval otázkou výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení a závěry své dosavadní judikatury shrnul v nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním krokem je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho průběhu vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a její výši v případě, že se za nejadekvátnější formu zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Jejich posouzení je primárně otázkou aplikace podústavního práva, k němuž je povolán v první řadě příslušný správní orgán, který při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o civilní žalobě proti státu, jestliže žadatel nebyl spokojen s formou zadostiučinění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3399/13 aj.).
9. V projednávané věci jak vedlejší účastník (Ministerstvo spravedlnosti), tak i obecné soudy shledaly nesprávný úřední postup soudů spočívající v průtazích v příslušných řízeních. Spor je mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem veden o výši finanční náhrady nemajetkové újmy stěžovatelky. Předně je nutné konstatovat, že Ústavní soud si povšiml tvrzení odvolacího soudu, že "řízení nemá pro žalobkyni velký význam". Jakkoliv v dalším textu odvolací soud uvádí příkladmo řízení, která pro účastníka mají velký význam, je podle Ústavního soudu mimo pravomoc (a reálné možnosti) soudu či státního orgánu hodnotit význam sporu pro účastníky řízení; jde o subjektivní pohled soudu, který v rozhodnutí nemá místo. Přesto není možné uzavřít, že v nyní posuzovaném případě došlo k nepřípustnému zásahu do práv stěžovatelky; obecné soudy - ačkoliv v některých případech necitlivě - vysvětlily, v jakém období řízení vznikly průtahy, vypočetly příslušnou částku jako základ finančního nároku stěžovatelky, který následně snížily s ohledem na jimi zohledňovaná kritéria. Ústavní soud na tomto místě opětovně odkazuje na svou konstantní judikaturu, jejíž závěry cituje v předchozím bodě. Otázka posouzení výše finanční náhrady se nepohybuje v intencích možného zásahu Ústavního soudu. Není též možné souhlasit s názorem stěžovatelky, podle které soudy v rámci vyhodnocení částky za jeden rok průtahů vycházely z částky na samé spodní hranici rozpětí stanovené judikaturou Nejvyššího soudu (15 000 Kč až 20 000 Kč). Soudy stanovily jako náhradu za jeden rok průtahů v řízení 17 000 Kč. V řízení nebylo porušeno ani právo stěžovatelky na ochranu majetku, neboť v případě požadavku na finanční náhradu za imateriální újmu nelze hovořit o zásahu do vlastnického práva (majetku).
10. Shrnuto: nejde o restituční věc, ale o složitou obchodní věc, která ve vztazích mezi účastníky i v soudním řízení prochází postupným vývojem. Na průtazích se podílely soudy i strany - v tomto ohledu jsou zjištění obecných soudů správná. Tyto soudy sice použily pro učení výše náhrady některá kritéria příliš formalistickým způsobem (o formulacích v odůvodnění, viz výše, ani nemluvě), ale výsledná výše náhrady odpovídá povaze věci a nevykazuje znaky protiústavnosti.
11. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu