ECLI:CZ:US:2014:1.US.3903.13.1
sp. zn. I. ÚS 3903/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Hany Enikö Szabó, zastoupené JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem v Brně, Kalvodova 88/1, proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. 43 EXE 2311/2013, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. Projednávanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti shora označenému výroku usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích, neboť jím měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Okresní soud v Českých Budějovicích potvrdil k námitkám stěžovatelky příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaného soudním exekutorem JUDr. Stanislavem Pazderkou, Exekutorský úřad v Písku, ze dne 25. 9. 2013 č. j. 117 EX 1400/13-34 v části, ve které byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit náklady soudního exekutora ve výši 7 865,- Kč, a současně změnil tento příkaz v části, v níž byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit náklady oprávněné ve výši 2 904,- Kč tak, že se náklady oprávněné určují částkou 0,- Kč.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti okresnímu soudu vytýká, že se nezabýval jednotlivými jí uváděnými námitkami, své rozhodnutí řádně neodůvodnil a tím jej zatížil nepřípustným prvkem libovůle; připomíná, že v daném řízení vzniklé náklady exekuce nikterak nezavinila, neboť posuzované exekuční řízení proběhlo toliko v důsledku administrativního pochybení na straně oprávněné, jež se v předchozím (již ukončeném) exekučním řízení na stěžovatelce nedomáhala zaplacení - až v projednávané věci vymáhané - jistiny přiznané jí předmětným exekučním titulem. Otázkou procesního zavinění oprávněné se však okresní soud dle názoru stěžovatelky ve svém rozhodnutí nikterak nezabýval, a zjevné procesní zavinění oprávněné tedy vůbec nezohlednil. S odkazem na nálezy Ústavního soudu (IV. ÚS 630/03, II. ÚS 336/05 a II. ÚS 2823/07) se proto stěžovatelka domnívá, že okresní soud nedostál povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí zakotvené v ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu, čímž měl rovněž porušit stěžovatelčino právo na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou ustanovení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
5. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
6. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že okresní soud při rozhodování o jejích námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (dále jen "příkaz") nikterak nezohlednil procesní zavinění oprávněné na existenci daného exekučního řízení.
7. Ústavní stížnost přitom nesměřuje proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích v plném rozsahu, nýbrž pouze proti výroku II., jímž byl změněn výrok napadeného příkazu v části, ve které se určují náklady oprávněné.
8. Ústavní soudu je ve smyslu zásady ultra petitum partium iudex condemnare non potest vázán petitem stížnostního návrhu, jímž stěžovatel určuje okruh rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum zásadně vyloučen.
9. Přestože tedy podstata ústavní stížnosti zjevně směřuje spíše proti výroku I. napadeného usnesení okresního soudu, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že ústavní stížnost vskutku směřuje jen a pouze proti výroku II., neboť tímto způsobem provedené zúžení přezkumu napadeného rozhodnutí je zmiňováno na více místech ústavní stížnosti, pročež se zjevně nejedná o zjevnou nepřesnost, tedy o tzv. překlep. Ústavní soud proto nevyzýval stěžovatelku - řádně zastoupenou advokátem - k odstranění vady podání, jež by spočívala v nesouladu mezi obsahem ústavní stížnosti a jejím petitem.
10. Ve vztahu k petitem ústavní stížnosti napadené části usnesení okresního soudu proto postačí konstatovat, že stěžovatelkou akcentované procesní zavinění oprávněné okresní soud ústavně konformním způsobem reflektoval ve výroku, jímž určil náklady oprávněné jako nulové. Tvrzení stěžovatelky, že obecný soud nikterak nepřihlédl k procesnímu zavinění oprávněné, proto nelze přisvědčit.
11. Toliko nad rozhodný rámec Ústavní soud dodává, že závěry vyslovené v předchozím odstavci dopadají v obecné rovině rovněž na tu část rozhodnutí okresního soudu, proti které petit ústavní stížnosti nesměřuje, přičemž je možné ještě připomenout, že povinný - obecně vzato - v zásadě vždy (s výjimkou - a priori - zjevně bezúspěšné exekuce) nese procesní zavinění za existenci exekučního řízení, jež bylo zahájeno pro vymožení dosud neuhrazené pohledávky oprávněného, k níž má oprávněný exekuční titul.
12. Ústavní soud z uvedených důvodů přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět; pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
13. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu