ECLI:CZ:US:2014:1.US.3919.12.1
sp. zn. I. ÚS 3919/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Michala Marka, zastoupeného JUDr. Danou Novákovou, advokátkou, se sídlem Nádražní 54, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. KSBR 24 INS 15829/2011, č. j. 1 VSOL 187/2012-A-68, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 10. 2012, stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí obecného soudu a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a soudní ochranu, plynoucími z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2012 nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o ustanovení zástupce pro řízení. Podle stěžovatele spočívá zásadní pochybení obecného soudu v nedostatečném zohlednění jeho zdravotního stavu, jenž mu neumožňuje účastnit se insolvenčního řízení. V nevyhovění žádosti o přidělení zástupce spatřuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces. Dále obecný soud ve svém rozhodnutí dle stěžovatele nevzal v potaz jeho tíživou finanční situaci, ve které si nemůže dovolit vynakládat finanční prostředky na právní zastoupení.
3. Je třeba uvést, že skutečnostmi namítanými v ústavní stížnosti se již Ústavní soud částečně zabýval v odůvodnění svého usnesení sp. zn. IV. ÚS 3918/12 ze dne 12. 3. 2013, kterým byla odmítnuta přechozí stěžovatelova ústavní stížnost (v níž se domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů ohledně prohlášení konkursu na jeho majetek). V uvedeném řízení stěžovatel zčásti uplatnil i svou nynější argumentaci. Ústavní soud ve zmiňovaném usnesení přitom shledal, že Vrchní soud v Olomouci se se všemi námitkami stěžovatele náležitě vypořádal, a jeho rozhodnutí o neustanovení zástupce tak Ústavní soud neměl co vytknout.
4. Co se týče otázky zastoupení dlužníka v insolvenčním řízení, musí Ústavní soud předně konstatovat, že právo na právní zastoupení (právní pomoc) zde existuje stejně jako v klasickém civilním procesu. Soudy mají na základě §30 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu povinnost v jednotlivých případech posuzovat žádosti účastníků, a jestliže jsou shledány důvodnými, žadatelům bezplatné právní zastoupení přiznat, přičemž by obecné soudy tato rozhodnutí měly vždy pečlivě zvažovat, jelikož se jedná o základní práva jednotlivců dle čl. 37 odst. 2 Listiny. V obecné rovině tak lze přisvědčit názoru stěžovatele, že v insolvenčním řízení ochrana zájmů dlužníka vyžaduje, respektive může vyžadovat ustanovení zástupce. V dotčeném případě ale Ústavní soud považuje vzhledem ke konkrétním okolnostem zjištěným ze spisu rozhodnutí obecného soudu za ústavně konformní, neboť stěžovatel neprokázal, že splňuje podmínky pro ustanovení zástupce.
5. Stěžovatel opírá potřebu ustanovení zástupce zejména o svůj zdravotní stav, kvůli kterému se dle svého tvrzení vůbec nemůže účastnit insolvenčního řízení. Ošetřující lékař ovšem již v řízení před obecnými soudy shledal stěžovatele fyzicky schopným účastnit se insolvenčního řízení a neshledal ani nutnost ustanovit stěžovateli opatrovníka, jelikož se v jeho případě nejedná o zdravotní problémy, pro které by se nemohl řízení ani přechodně účastnit.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že k porušení základních práv stěžovatele napadenými rozhodnutími nedošlo. Obecný soud postupoval v souladu se zákonem i ústavním pořádkem a své stanovisko stěžovateli řádně objasnil.
7. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu