ECLI:CZ:US:2014:1.US.3963.13.1
sp. zn. I. ÚS 3963/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Josefa Hegra, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 25, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013 č. j. 26 Cdo 34/2013-374 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012 č. j. 28 Co 468/2011-333, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba Exportní garanční a pojišťovací společnosti, a. s. (právního nástupce pronajímatele), o zaplacení částky ve výši 402 139,90 Kč, uplatněná vůči stěžovateli (žalovanému) z titulu neuhrazeného dluhu na nájemném a službách podle uzavřených nájemních smluv k nebytovým prostorám. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 6. 2011 č. j. 11 C 54/99-306 žalobu na plnění v celém rozsahu zamítl. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodnutí první instance ve věci samé změnil tak, že v rozsudku ze dne 1. 2. 2012 č. j. 28 Co 468/2011-333 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 88 639 Kč jako dlužné nájemné za období roku 1996. Vyšel ze zjištění, že mezi smluvními stranami byla dne 2. 1. 1997 uzavřena dohoda o ukončení nájmu nebytových prostor, jež měla podle právního názoru soudu neurčitý charakter. Pokud bylo v rámci řečené dohody uvedeno, že nesplacené nájemné nebude pronajímatelem (nepřevýší-li v souhrnu 190 000 Kč) po nájemci požadováno, nebylo proto dané ujednání považováno za platný právní úkon. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 10. 2013 č. j. 26 Cdo 34/2013-374 jako nedůvodné zamítl a žalovaného zavázal vůči žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení v částce 6 002 Kč.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nesprávným právním posouzením otázky plné nebo částečné (ne)platnosti dohody o ukončení nájmu nebytových prostor ze dne 2. 1. 1997 odvolacím i dovolacím soudem. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že předmětná dohoda byla dostatečně určitým právním úkonem, a to včetně ujednání o nevymáhání dlužného nájemného. Zdůraznil, že v dotčené dohodě je jasně a určitě uvedeno, že až pokud by celková výše neuhrazeného nájemného přesáhla částku 190 000 Kč, mohl by být dluh vůči nájemci uplatněn. Akcentoval závěry soudní judikatury, podle níž je zásadně třeba dát přednost platnosti právního jednání účastníků. Mimoto poznamenal, že ačkoli dovolací soud shledal oproti odvolací instanci pouze částečnou neplatnost dohody o ukončení nájmu, změnu svého právního názoru dostatečně neodůvodnil. Stěžovatel rovněž namítal, že byl v důsledku neseznámení s vyjádřením žalobkyně ke svému dovolání zkrácen v právu na spravedlivý proces.
III.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Napadené obecné soudy při řešení otázky neplatnosti ujednání o nevymáhání dlužného nájemného v rámci dohody o ukončení nájmu nebytových prostor nevybočily z mezí ústavnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s meritorními názory soudů, vztahujícími se k hmotněprávnímu posouzení a interpretaci právního úkonu. Z ústavněprávního hlediska však právním závěrům obecných soudů nelze nic vytknout. Rozhodnutí ve věci jsou řádně a logicky odůvodněna. Ústavní soud po přezkoumání rozsudků odvolacího a dovolacího soudu nezjistil okolnosti, které by jej vedly k závěru, že by rozhodování obecných soudů v dané věci vykazovalo protiústavní charakter (což by jedině pro Ústavní soud znamenalo oprávnění k zásahu). Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv. Rovněž není relevantní námitka stěžovatele, že se nemohl seznámit s vyjádřením žalobkyně k podanému dovolání, neboť dovolací soud nemá zákonnou povinnost seznamovat dovolatele s vyjádřeními dalších účastníků (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 648/03). Zásah do práva na spravedlivý proces tedy na straně stěžovatele shledán nebyl.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu