ECLI:CZ:US:2014:1.US.3967.13.1
sp. zn. I. ÚS 3967/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. K., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného Mgr. Jozefem Barátem, advokátem, se sídlem nám. TGM 142, 261 01 Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2013, sp. zn. 14 To 633/2013, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 12. 2013, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 12. 2013, sp. zn. 14 To 633/2013 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 11. 2013, č. j. OPP 174/2013-124 (dále jen "usnesení okresního soudu"), jímž byla podle §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") a §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Stěžovatel namítá, že odůvodnění závěru o nesplnění podmínek pro podmíněné propuštění je povrchní, a příliš se zaobírá jeho trestní minulostí, ačkoliv by se mělo zabývat hlavně jeho chováním ve výkonu trestu odnětí svobody.
Je přesvědčen, že takto bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje trestní zákoník v §88 a násl. a trestní řád v §331 a násl. Za prvé je nutné splnění podmínky formální spočívající ve vykonání předepsané části trestu, kdy z uloženého (popřípadě rozhodnutím prezidenta zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina [§88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], respektive u odsouzeného, jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, alespoň třetina [§88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku], respektive u vybraných trestných činů dvě třetiny [§88 odst. 4 trestního zákoníku]; dle §88 odst. 2 trestního zákoníku je u přečinů možné propuštění i před uplynutím takto stanovených dob. Dále pak musejí být naplněna kritéria materiální, totiž (podmínka druhá) polepšení odsouzeného, potvrzené jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností [v případě propuštění před uplynutím stanovených dob dle §88 odst. 2 se musí jednat o vzorné chování a plnění povinností], a (podmínka třetí) existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Všechny tři podmínky je nutné splnit kumulativně. Při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin soud přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu.
V projednávané věci obecné soudy měly za splněnou podmínku formální, avšak k odlišnému závěru dospěly v případě podmínek materiálních, zejména pak podmínky třetí. Pokud by Ústavní soud hodnotil odůvodněnost těchto závěrů pouze dle obsahu usnesení okresního soudu, bylo by možno stěžovatelově kritice přisvědčit, kdy okresní soud vskutku poněkud nevhodně akcentuje otázku společenské nebezpečnosti stěžovatelem spáchané trestné činnosti. Jinak je však nutno hodnotit posouzení ze strany soudu druhého stupně, který pohlédl na stěžovatelův případ komplexněji, s pohledem směrem do budoucna, přičemž neopomněl uvážit ani stěžovatelovo chování ve věznici. Nedostatky usnesení okresního soudu tak již byly rektifikovány, a důvod k zásahu Ústavního soudu není dán.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu