ECLI:CZ:US:2014:1.US.3995.13.1
sp. zn. I. ÚS 3995/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů K. K., D. K. a M. D., všech zastoupených Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, 128 00 Praha 2 - Nové Město proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 25. 7. 2013 č. j. 102 T 317/2012-51 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2013 č. j. 5 To 308/2013-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu trestního řízení z důvodu porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 1. 3. 1999 č. j. 11 T 276/98-267, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 1999 č. j. 5 To 256/99, byli stěžovatelé shledáni vinnými ze spáchání trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení a trestného činu výtržnictví, za což byl stěžovateli K. K. uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 14 měsíců, a stěžovatelům D. K. a M. D. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově byl ve výše uvedené trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 11 T 276/98 zamítnut návrh stěžovatelů na povolení obnovy řízení, neboť soudem prvního stupně nebyly shledány důvody obnovy řízení dle §278 trestního řádu. Stěžovatelé svůj návrh na obnovu řízení opírali o to, že vyšly najevo důkazy soudu dříve neznámé, které by ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele M. D. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatelů proti napadenému usnesení soudu prvního stupně.
4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích ústavně konformním způsobem neodůvodnily, proč neshledaly nově provedené důkazy způsobilými pro povolení obnovy řízení. Těmito novými důkazy jsou dle stěžovatelů zejména dvě původní svědecké výpovědi, z nichž mělo vyplynout, že při předmětném incidentu nebyl stěžovatel M. D. účasten. Obě svědecké výpovědi již sice obecné soudy v původním řízení hodnotily, avšak selektivně vybraly pouze skutečnosti podporující rozhodnutí, které tento soud v předmětné trestní věci učinil v původním řízení již před téměř 15 lety, třebaže i v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit. Další svědecká výpověď nového svědka by pak mohla podle stěžovatelů v obnoveném řízení prokázat, že stěžovatel K. K. uváděl dlouhodobě a konzistentně, že jeho syn stěžovatel M. D. u předmětného incidentu nebyl přítomen. Stěžovatelé pak uzavírají, že v jejich věci obecné soudy základní požadavky spravedlivého procesu nerespektovaly a vybočily tak z mezí daných rámcem ústavně garantovaných práv, a proto je namístě, aby zasáhl Ústavní soud a napadená rozhodnutí zrušil.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu