ECLI:CZ:US:2014:1.US.3996.12.1
sp. zn. I. ÚS 3996/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michela Ruggiera, zastoupeného JUDr. Rostislavem Silným, advokátem, se sídlem Na Petynce 38, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2012, č. j. 20 Co 231/2012-112, za účasti Krajského soudu v Brně a za vedlejšího účastenství Martina Lejsala, zastoupeného JUDr. Romanem Vaňkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2012, č. j. 20 Co 231/2012-112, kterým prý bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Městský soud v Brně nejdříve ve věci exekuce stěžovatele proti povinnému Martinu Lejsalovi (vedlejšímu účastníkovi řízení před Ústavním soudem) rozhodl k návrhu stěžovatele usnesením ze dne 27. 10. 2011, č. j. 111 EXE 3559/2011-86 tak, že nařídil exekuci na majetek povinného podle exekučního titulu - rozhodčího nálezu vydaného dne 8. 5. 2006, č. j. 9 s/s 2005/006 Rozhodčí komory pro řešení sporů mezi agenty, fotbalovými hráči a společnostmi Italské fotbalové federace č. 2791/11 pro vymožení pohledávky oprávněného ve výši 12.327,57 EUR, zavázal povinného k uhrazení nákladů exekuce a jejím provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Ingrid Švecovou.
Soud konstatoval, že oprávněný se svým návrhem domáhal uznání a výkonu předmětného rozhodčího nálezu dle Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené dne 10. června 1958 v New Yorku (uveřejněné pod č. 74/1959 Sb.), k níž Česká republika přistoupila a jíž je vázána ode dne 1. 1. 1993. Formálním předpokladem pro uznání a nařízení výkonu rozhodnutí rozhodčího nálezu je dle čl. IV. Newyorské úmluvy předložení za a) prvopisu nálezu nebo jeho ověřené kopie a za b) prvopisu rozhodčí smlouvy, nebo její řádně ověřené kopie, eventuálně úřední překlad výše uvedených dokumentů do jazyka státu místa navrhovaného výkonu rozhodčího nálezu. Žádná další dokumentace není dle Newyorské úmluvy vyžadována a soudem nařizujícím výkon cizího rozhodčího nálezu není zkoumána. Podle soudu oprávněný splnil všechny podmínky pro nařízení exekuce, když doložil ověřené kopie rozhodčího nálezu, mandátní smlouvy s rozhodčí doložkou včetně úředního překladu těchto listin, a navíc i protokol o uložení předmětného rozhodčího nálezu u Řádného soudu v Římě a prohlášení jeho předsedy o vykonatelnosti rozhodčího výroku. S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že jsou splněny předpoklady pro nařízení exekuce a návrhu vyhověl.
Po odvolání vedlejšího účastníka Martina Lejsala vydal Krajský soud v Brně napadené usnesení, kterým usnesení soudu I. stupně se změnil tak, že shora citovaný návrh oprávněného stěžovatele zamítl a stanovil mu povinnost zaplatit soudní exekutorce JUDr. Ingrid Švecové náklady exekuce ve výši 7.800,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel ke svému návrhu připojil požadované dokumenty a formálně se tak jeví, že splnil všechny podmínky pro uznání a výkon předloženého rozhodčího nálezu, které předepisuje čl. IV Úmluvy. Soud I. stupně však předložené dokumenty přezkoumal jen po formální stránce, aniž by prověřil, zda se jedná o exekuční titul způsobilý k uznání a výkonu jak podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů tak i podle vyhlášky č. 74/1959 Sb., o úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda předložený cizí rozhodčí nález je exekučním titulem způsobilým k uznání a výkonu podle citovaných vnitrostátních právních předpisů.
Rozhodčí komora pro řešení sporů mezi agenty, fotbalovými hráči a společnostmi Italské fotbalové federace, která cizí rozhodčí nález vydala, vykazuje podle odvolacího soudu prvky stálé rozhodčí instituce nebo rozhodčího soudu, ale ve skutečnosti se prý jedná o arbitrážní orgán fotbalového svazu. Podle odvolacího soudu tzv. nálezy vydané osobami, jež nejsou rozhodci nebo stálým rozhodčím soudem (tj. zřízeným dle zákona), nemohou nabýt právní moci ani vykonatelnosti. Odvolací soud se v průběhu odvolacího řízení seznámil se zásadami řízení před arbitrážní komisí Českomoravského fotbalového svazu (dále "ČMFS", jedná se o občanské sdružení), které lze charakterizovat jako řízení, ve kterém se rozhoduje o sporech ze smluv právnických a fyzických osob v ČMFS. V případech, kdy je dána pravomoc řádných soudů České republiky při řešení vzájemných sporů, jsou členské kluby ČMFS, účastníci soutěží, činovníci a další osoby činné v ČMFS povinny předložit návrh na projednání svého sporu či uplatnění svého práva nejprve arbitrážní komisi a vyčkat jejího rozhodnutí. Porušení této povinnosti se stíhá disciplinárně. Odborná literatura prý již dovodila, že samotný název arbitrážní komise sice může evokovat spojitost s arbitrážním řízením ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ale základním rozdílem je, že zde neexistuje svobodná volba stran předložit svůj spor na základě rozhodčí smlouvy čí doložky před tento orgán ČMFS, jenž by měl v takovém případě podobu rozhodčího soudu ad hoc, ale sama arbitrážní komise jako orgán ČMFS vystupuje de facto jako stálý soud v rámci ČMFS a výslovně ukládá oběma stranám sporu pod hrozbou disciplinární sankce aby svůj spor řešily výlučně před tímto orgánem.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodčí nález vydaný fotbalovou arbitrážní komisí lze charakterizovat jako interní rozhodnutí občanského sdružení, jehož výkon státu nepřísluší a nelze se tedy návrhem domáhal uznání a výkonu takového nálezu dle Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené dne 10. června 1958 v New Yorku.
II.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti poukázal na čl. 10 Ústavy o přednosti vyhlášených a ratifikovaných mezinárodních smluv před zákonem a na skutečnost, že Česká republika je vázána Úmluvou o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů ze dne 10. 6. 1958 (Newyorská úmluva). K výše citovanému názoru odvolacího soud stěžovatel uvedl, že Newyorská úmluva má aplikační přednost před zákonem logicky za předpokladu, že stanovuje něco jiného než český zákon. Pokud odvolací soud odkazuje na zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, pak ten v ustanovení §47 sám konstatuje, že "ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů." Pokud tedy Krajský soud v Brně vytýká soudu prvního stupně, že neprověřil, zda se jedná o exekuční titul způsobilý k uznání a výkonu podle uvedeného zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, pak taková úvaha je údajně zcela v rozporu s ústavním pořádkem.
Závěr odvolacího soudu o tom, že Rozhodčí komora pro řešení sporů mezi agenty fotbalovými hráči a společnostmi Italské fotbalové federace (dále jen "Rozhodčí komora") sice vykazuje znaky stálé rozhodčí instituce nebo rozhodčího soudu, ale není stálým rozhodčím soudem, byl prý učiněn bez jakéhokoli provádění důkazů a bez znalosti italské právní úpravy. K tomu stěžovatel v podrobnostech doplnil, že Italský stát svými předpisy přenechává možnost rozhodování sporů v oblasti sportu jednotlivým fotbalovým federacím, avšak současně stanoví, že je možné jejich rozhodnutí nechat přezkoumat soudem.
Za zcela nepřiléhavé a matoucí pak považuje stěžovatel odkaz odvolacího soudu na národní úpravu rozhodování sporů u arbitrážní komise ČMFS. Dle názoru stěžovatele není vůbec podstatné, jakou formu má rozhodující orgán (rozhodčí soud), zda se jedná o občanské sdružení či subjekt založený zvláštním předpisem. Podstatné je, jaké účinky se přisuzují daným rozhodnutí. Pokud tedy Krajský soud v Brně uzavřel, že uznání předmětného rozhodčího nálezu by bylo zjevně v rozporu s právním řádem České republiky, pak je tento názor podle stěžovatele nesprávný. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud dodržel postup předvídaný italským civilním soudním řádem, pak je nutné na rozhodčí nález nahlížet de facto jako na rozhodnutí soudu.
S ohledem na výše uvedené je podle stěžovatele zřejmé, že interpretace ústavního práva, jíž předmětný soud zvolil, založila porušení jeho základního práva, zakotveného v čl. 36 Listiny, jež zaručuje každému právo na spravedlivý proces.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb., v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, je evidentní a pro podstatu daného případu klíčové, že ve zkoumané věci Krajský soud v Brně jako soud odvolací odmítl, na rozdíl od soudu prvního stupně, uznat zahraniční rozhodčí nález s tím, že podle jeho názoru se jednalo o pouhé interní rozhodnutí občanského sdružení, arbitrážního orgánu italského fotbalového svazu, "který sice vykazuje prvky stálé rozhodčí instituce nebo rozhodčího soudu", ale není rozhodčím soudem, jehož výkonu se lze domáhat podle Newyorské úmluvy.
Z hlediska českého práva je pro zkoumání daného případu relevantní zejména ustanovení §13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je nutno, aby autorem rozhodčího nálezu byl stálý rozhodčí soud, eventuálně rozhodce, viz §7 téhož zákona. Nález italské fotbalové rozhodčí komory, jak bylo v řízení zjištěno, znaky vykonatelného rozhodčího nálezu nevykazuje. Rozhodčí instituce musí být buď zřízena zákonem, nebo uznána jako oprávněná k vydání rozhodčího nálezu zákonným předpisem o rozhodčím řízení. V řízení nebylo v daném případě jednoznačně prokázáno, že by předmětná italská fotbalová komora byla založena zákonem, ani že by nějaký italský zákon o rozhodčím řízení explicitně přiznal nálezu italské fotbalové komory status rozhodčího nálezu. Odkaz na čl. 824, 825 italského civilního soudního řádu o tom, že rozhodčím nálezům jsou poskytnuty účinky jako soudním rozhodnutím, je zcela obecný. Podle všeho se tedy jeví, že italská fotbalová rozhodčí komora je pouhým interním orgánem tamní fotbalové asociace a u jejích nálezů nelze shledat znaky v České republice platného rozhodčího nálezu. Povinnost zdůvodnit a prokázat, že se v dané věci mělo jednat o exekuční titul, měl stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, což se jim však v řízení před obecnými soudy nezdařilo. Z pouhého neúspěchu v soudním řízení nelze samozřejmě dovozovat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu