ECLI:CZ:US:2014:1.US.4687.12.1
sp. zn. I. ÚS 4687/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Rendeka, zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Prouzou, Ph.D., advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012 č. j. 28 Co 551/2011-79 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2011 č. j. 24 C 294/2009-60, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. V ústavní stížnosti stěžovatel brojil proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně a neprovedením jím navržených důkazů v řízení před týmž soudem, přičemž podle stěžovatele soud svůj postup náležitě nezdůvodnil. Podle přesvědčení stěžovatele by měl soud prvního stupně při náležitém a zákonu odpovídajícím hodnocení důkazů dospět k závěru o tom, že žalovaný (J. Bouška) neunesl důkazní břemeno ke svému tvrzení o vrácení půjčky a její vrácení tak neprokázal. Na závěr navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by zrušil oba napadené rozsudky obecných soudů.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném zaplacení částky 5 000 000 Kč, které mu půjčil dne 23. 10. 2006. Žalovaný se zavázal stěžovateli peníze vrátit do 1. 11. 2006. Stěžovatel tvrdil, že žalovaný mu půjčku nevrátil; oproti tomu žalovaný tvrdil, že peníze mu včas vrátil a podle dohody mezi nimi byl - na důkaz vrácení půjčky - zničen originál smlouvy o půjčce. Žalobu podal stěžovatel dne 25. 9. 2009.
3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný půjčku stěžovateli vrátil v dohodnutém termínu a žalobu zamítl. Ve věci provedl důkaz účastnickým výslechem žalovaného, výslechem jeho manželky (J. Bouškové) a ověřenou kopií smlouvy o půjčce, kterou stěžovatel předložil (vyhotovena Mgr. Michalem, notářem, dne 26. 10. 2006). Oproti tomu neprovedl stěžovatelem navržené důkazy - výpověď svědkyně MUDr. Zámečníkové a Mgr. Michala, neboť v prvém případě nebyla navržená svědkyně přítomna žádným jednáním, která mezi účastníky proběhla, a v případě Mgr. Michala se svědecká výpověď měla týkat skutečnosti, která nebyla pro posouzení nároku stěžovatele podstatná (vyhotovení ověřené kopie smlouvy). Soud uvěřil výpovědi žalovaného, podpořenou výpovědí svědkyně Bouškové, kterou považoval za věrohodnou, přestože mohla být motivována snahou pomoci manželovi; žádné takové náznaky však ve výpovědi svědkyně soud neshledal. Mimo jiné uvedl, že s výpověďmi koresponduje též skutečnost, že stěžovatel nemá k dispozici originál předmětné smlouvy o půjčce.
4. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně provedl potřebné dokazování. Přestože by podle soudu bylo z hlediska důkazního pro žalovaného snadnější, kdyby při vrácení půjčky byl vystaven doklad o této skutečnosti, dodal, že považuje za prokázané jeho tvrzení, že stěžovatel mu při vrácení půjčené částky předal originál smlouvy o půjčce. Tvrzení, že originál smlouvy o půjčce se stěžovateli ztratil v době, kdy byl ve vazbě, soud neuvěřil.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro absenci zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Toto rozhodnutí však stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně nenapadá.
II.
6. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
7. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu. Shromážděné důkazy posléze hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
8. Soudy nejsou povinny provést automaticky každý důkaz, který účastníci navrhnou. Důvody, pro které lze odmítnout důkazní návrh, shrnul Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 tak, že neakceptování důkazního návrhu lze oprávnit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na text odůvodnění jak rozsudku soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího, kde se oba soudy vyjádřily k důvodům, pro které navržené důkazy neprovedly. Námitky stěžovatele, že této povinnosti obecné soudy nedostály, jsou tak zcela liché.
9. Ústavní soud rovněž odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž není neprovedení všech navrhovaných důkazů porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, objasní-li obecné soudy provedením ostatních důkazů skutkové okolnosti případu v ústavně přijatelné míře [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (k tomu například usnesení ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 891/13). Jinak řečeno, Ústavní soud je v projednávané věci oprávněn pouze zjišťovat, zda rozhodnutí nezasahuje nepřípustným způsobem do základních práv či svobod; k rozhodování sporů v občanskoprávním řízení jsou povolány obecné soudy. Žádný takový zásah však v posuzované věci neshledal. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
10. Ústavní soud má na zřeteli, že hodnocení důkazů soudem v projednávané věci vyústilo v nutnost soudu přiklonit se k jedné z verzí průběhu události tak, jak ji popisovali účastníci řízení. V odůvodnění rozhodnutí však soudy dostatečně vysvětlily postup, jakým důkazy hodnotily, přičemž jim není možné vytýkat, že by jejich závěry byly překvapivé či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Takový extrémní nesoulad v projednávané věci Ústavní soud neshledal.
11. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu