ECLI:CZ:US:2014:1.US.544.14.1
sp. zn. I. ÚS 544/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Molodčenko, zastoupeného JUDr. Vladimírem Boleslavem, advokátem se sídlem Nad Konvářkou 315/3, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 21 Cdo 3328/2013-687, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, č. j. 62 Co 12/2013-588, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 6. 2012, č. j. 4 C 271/99-497, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení článku 36 odst. l a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel poté, co rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, v ústavní stížnosti namítá, že se dovolací soud při svém rozhodování odchýlil od své konstantní judikatury, podle které schodek jako jeden z předpokladů odpovědnosti pracovníka podle ustanovení §176 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, účinného k rozhodnému dni 31. 10. 1997, kdy došlo ke krádeži svěřených hodnot (dále jen „zákoník práce“), je zpravidla zjišťován inventarizací, není-li schodek prokázán inventarizací, neznamená to bez dalšího, že by zaměstnavatel neměl proti odpovědnému pracovníku nárok na náhradu škody, musí však jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které pracovník převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách. V nyní projednávané věci stěžovatel od počátku řízení tvrdí, že údajný schodek nebyl zjištěn inventarizací ani jinak. Soud prvního stupně se s těmito námitkami stěžovatele řádně nevypořádal, odvolací soud pak dovodil, že pochybení při provádění inventury nemají vliv na správnost vyčíslení schodku. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že dovolací soud odmítl dovolání s odkazem na své rozhodnutí v obdobné věci ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1358/2002, ve které však dospěl k závěru, že v případě, že inventurní soupisy nebyly podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace, je třeba z ustanovení §30 odst. l zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, dovodit, že je neprůkazná celá inventarizace, která z takových soupisů vycházela. Tento závěr přitom koresponduje s argumentací stěžovatele, který uváděl, že v jeho věci nebyl učiněn ani k důkazu předložen žádný inventurní soupis, natož podepsaný interními předpisy k tomu povolaným zaměstnancem. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 324/99, a vyjadřuje své přesvědčení, že v případě prokázaného protiprávního jednání třetí osoby by měl být zaměstnanec odpovědným za takto vzniklý schodek na hodnotách, svěřených mu k opatrování jen tehdy, jestliže svým zaviněním (úmyslně nebo z nedbalosti) porušil konkrétní povinnosti, plynoucí z obecně závazných právních předpisů, vnitřních norem zaměstnavatele, s nimiž byl seznámen a pracovní smlouvy a tím protiprávní jednání třetí osoby a vznik škody umožnil. V souzeném případě je nepochybné, a bylo i soudem zjištěno, že stěžovatel neporušil žádnou svoji konkrétní povinnost, která by pro něho plynula ať již z obecně závazných předpisů, interních předpisů žalobce, pracovní smlouvy nebo i dohody o hmotné odpovědnosti. Setrvání na dosavadní judikatuře, podle níž se hmotně odpovědný zaměstnanec nemůže zprostit své hmotné odpovědnosti za schodek, který vznikl jako důsledek protiprávního jednání třetí osoby, pokud neplněním svých povinností řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím [§73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce] vznik schodku umožnil, by tak ve svých důsledcích znamenalo, že zaměstnanec by se ve srovnání s pachatelem majetkového deliktu (obvykle jednání postižitelného podle trestního práva) dostal do zcela nerovného postavení, což je nepochybně ústavně zcela nepřijatelné. Pokud Nejvyšší soud k tomu uvedl, že není důvod, aby relevantní právní otázka byla posouzena jinak, trpí jeho rozhodnutí z ústavněprávního hlediska taktéž nedostatkem řádného odůvodnění.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, č. j. 4 C 271/99-497, uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit žalobci Česká pošta, s. p. částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím, taktéž druhé žalované Heleně Baudyšové uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele, žalobce i žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, č. j. 62 Col2/2013-588, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel i žalovaná dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nepřípustné odmítnuto.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Okresního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze ani Nejvyššího soudu nedošlo.
Městský soud v Praze v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí neměl za důvodné námitky stěžovatele týkající se provedení inventury, neboť „podstatné je to, že bez ohledu na určitá pochybení žalobce ve způsobu provádění inventury, kdy tato byla provedena pouze jedinou pracovnicí s časovou prodlevou, dospěli oba znalci k jednoznačnému závěru, že tato pochybení nemají vliv na správnost vyčíslení schodku tak, jak jej žalobce určil.“ Městský soud v Praze v této souvislosti konstatoval, že bezprostředně po vloupání se na místo dostavila Policie ČR, která prováděla šetření, proto žalobce přístup do prostoru hlavní pokladny neměl. Jakmile to však bylo možné, přistoupil žalobce ke zjišťování výše vzniklé škody, nelze mu tedy dle odvolacího soudu vyčítat nedostatek pečlivosti a opatrnosti. Odvolací soud uzavřel, že podstatné je, že bylo provedenými důkazy prokázáno, že schodek byl vyčíslen ve správné výši.
Takto řádně odůvodněný závěr Městského soudu v Praze je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé a podrobné odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Ústavní soud zejména konstatuje, že obecné soudy vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn. Ústavní soud má na mysli zejména znalecký posudek Ing. Pavly Císařové, CSc., ze kterého vzal soud prvního stupně za prokázané, že inventura, kterouž žalobce provedl, určila výši schodku částkou 28 564 390,50 Kč. Tento znalecký posudek byl přezkoumán znalcem Ing. Ladislavem Zelinkou, PhD., který zjistil, že porovnáním zjištěného stavu se stavem účetním byl správně vyčíslen schodek ve výši 28 564 390,50 Kč, přičemž provádění inventarizace pokladen bylo upraveno vnitřním předpisem „Poštovní pravidla“ schváleným výnosem České pošty s. p. č. j. 2378/95 – Pos ze dne 5. 5. 1995. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že by se soud jeho námitkami ohledně nesprávně provedené inventarizace nezabýval.
Stěžovatel dále namítá, že bylo obecnými soudy zjištěno, že neporušil žádnou svoji konkrétní povinnost, která by pro něho plynula ať již z obecně závazných předpisů, interních předpisů žalobce, pracovní smlouvy nebo i dohody o hmotné odpovědnosti, a odmítá dosavadní judikaturu, podle které se hmotně odpovědný zaměstnanec nemůže zprostit své hmotné odpovědnosti za schodek, který vznikl jako důsledek protiprávního jednání třetí osoby, pokud neplněním svých povinností řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím [§73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce] vznik schodku umožnil.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v této souvislosti konstatuje, že stěžovatel (i žalovaná Helena Baudyšová) zásadním způsobem porušili §73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, když nechali v době, kdy na hlavní pokladně disponovali desítkami miliónů korun, otevřené nejen okno, ale neuzavřenou ii nůžkovou mříž. Takovéto porušení základních povinností zaměstnance bylo dle závěrů odvolacího soudu bezprostřední příčinou vloupání do budovy hlavní pošty, a za této situace je úvaha žalovaných o možném částečném nebo dokonce úplném zproštění své odpovědnosti ve smyslu §176 odst. 3 zákoníku práce zcela bezpředmětná.
Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr odvolacího soudu podpořený judikaturou Nejvyššího soudu (odvolacím soudem citovaný rozsudek ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 711/2001) bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že v případě hmotné odpovědnosti se zaměstnanec nemůže své odpovědnosti zprostit, leda že prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, upozorňuje Ústavní soud, že odpovědnost zaměstnance podle ustanovení §176 odst. 1 zákoníku práce za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu, u kterého zaměstnavatel není povinen zavinění zaměstnance prokazovat. Zavinění zaměstnance na vzniku škody se předpokládá, takže zaměstnanec se odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popř. částečně, jen jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění (§176 odst. 3 zákioníku práce). Jak uvedl Nejvyšší soud ve shora zmíněném rozsudku ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 711/2001, „v případě střetu dvou odpovědností, tj. odpovědnosti neznámého pachatele za protiprávní zásah do majetkových práv zaměstnavatele s odpovědností zaměstnance za schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování soud proto musí zkoumat i to, zda zaměstnanec takové jednání třetích osob neumožnil porušením svých pracovních povinností, např. tím, že svěřené hodnoty neuložil na bezpečném místě či je neopatroval náležitě pečlivě“. Nesouhlas stěžovatele s danou právní úpravou je tak pouhou polemikou nad textem zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel tuto právní úpravu nenapadl a nezvolil postup daný §74 zákona o Ústavním soudu, výhrady stěžovatele mohly relevantně směřovat toliko proti interpretaci a aplikaci uvedených právních norem, kterou však ze shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal vybočující z mezí ústavnosti.
Na výše uvedeném nic nemění ani odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 324/99, ve kterém Ústavní soud dovodil, že „prokazování závažného porušování pracovní kázně nelze vázat jen na §73 a 74 zákoníku práce, když v těchto ustanoveních jsou základní povinnosti zaměstnanců, resp. vedoucích zaměstnanců uváděny jen obecně, a je tedy v zájmu zaměstnavatele konkretizovat práva a povinnosti zaměstnanců či vazby odpovědnosti mezi pracovníky organizace v dalších vnitropodnikových směrnicích či pokynech, jako je např. pracovní řád“. Ústavní soud připomíná, že v nálezem řešené věci se po důkladně provedeném dokazování nepodařilo navrhovateli prokázat hrubé porušení povinnosti ze strany jeho pracovníka, které by odůvodňovalo postup podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Jednalo se tedy o situaci, kdy zaměstnavatel neunesl v průběhu řízení důkazní břemeno ohledně prokázání zaviněného porušení pracovních povinností zaměstnancem. V nyní projednávané věci měly obecné soudy naopak za spolehlivě prokázané, že se stěžovatel dopustil jednání, které bylo zjevně bezprostřední příčinou vloupání do budovy pošty a odcizení svěřených hodnot. V dané věci nejde tedy o porušení takové povinnosti zaměstnance, jejíž existence by byla sporná s ohledem na její výslovné nezakotvení ve vnitropodnikových směrnicích či pokynech, a která by jako taková činila problémy zaměstnavateli při prokazování jejího porušení.
Pokud stěžovatel namítá nedostatečné odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení dovolacího soudu, Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že se jedná o „stručné odůvodnění“ ve smyslu §243f odst. 3 o. s. ř., podle kterého v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Ústavní soud proto jen připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se dovolací soud při svém rozhodování odchýlil od své konstantní judikatury. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, Nejvyšší soud uvedl, že dovolání stěžovatele a žalované Heleny Baudyšové nejsou přípustná, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jmenovitě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2002 sp. zn. 21 Cdo 711/2001, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1358/2002. První z rozsudků, na které poukázal Nejvyšší soud, a ze kterého taktéž vycházel při svém rozhodování odvolací soud, byl již citován výše. Pokud jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1358/2002, který dle tvrzení stěžovatele naopak ohledně otázky řádně provedené inventarizace podporuje argumenty stěžovatele, je třeba přihlédnout k tomu, že v poukazovaném rozsudku se jednalo z hlediska provedených důkazů o zcela jinou situaci, než jaká byla ve věci stěžovatele. Jak uvedl v citovaném rozsudku Nejvyšší soud, o tom, jaký byl "výchozí stav zásob zboží na stánku", tedy jaké hodnoty převzala žalovaná k vyúčtování dne 18. 6. 1993, kdy začala na stánku pracovat, uvedly účastnice rozdílná tvrzení. Oproti tvrzení žalobkyně, že předávací inventura nebyla provedena, neboť stav zboží na stánku byl "nulový", žalovaná uvedla (srov. například její výpověď před soudem prvního stupně při jednání dne 16.9.1998), že dne 18.6.1993 již bylo zboží na stánek "navezeno" a že neví, v "jakém rozsahu". Dokazování k odstranění uvedeného rozporu v tvrzeních účastnic soudy neprovedly, a nebylo možné bez dalšího vycházet z toho, že "výchozí stav zásob zboží na stánku byl nulový" jen proto, že to uvedla žalobkyně a že takový závěr musel být pro žalovanou "příznivý", aniž by bylo objasněno, jak se "výchozí stav zásob zboží na stánku" projevil v dodacích listech nebo v jiných dokladech. Dalšími předpoklady, na nichž znalec Ing. V. Z. založil svůj závěr o výši schodku, se soudy rovněž nezabývaly. Nebylo proto možné spolehlivě dovodit, zda schodek vznikl v takové výši, jak byl vyčíslen ve znaleckém posudku. Závěr odvolacího soudu o výši prokázaného schodku na svěřených hodnotách tedy vychází ze zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Ve věci stěžovatele, jak bylo shora konstatováno, bylo naopak provedeno obecnými soudy důkladné dokazování, z něhož byl řádně zjištěn skutkový stav věci. K stěžovatelem tvrzeným nedostatkům inventarizace lze poukázat na znalecký posudek Ing. Císařové, CSc., potvrzený revizním znaleckém posudkem, ve kterém nejsou shledány ve vyčíslení schodku nesrovnalosti, a je konstatováno, že uzávěrka byla provedena v souladu s obecně závaznými předpisy. Inventura byla provedena zaměstnankyní Pamětickou, která provedla v noci soupis finančních prostředků nalezených v trezoru, přičemž v místnosti poklady byla i žalovaná Helena Baudyšová. Uzávěrka byla dokončena dalšího dne, probíhala transparentně a v době jejího uskutečnění byla přítomna žalovaná Helena Baudyšová. Obecné soudy tedy dovodily, že výše vzniklé škody je prokázána provedením, inventury, dvěma znaleckými posudky, deníkem pokladních přebytků a schodků z 3. 11. 1997 a dále z uzávěrky poklady 51 ze dne 31. 10. 1997 a výčetky ze dne 1. 11. 1997. Odkaz stěžovatele na právní situaci, kdy nebylo obecnými soudy dokazování ohledně výše schodku řádně provedeno, není tedy případný. Naopak lze obecně na danou věc nepochybně vztáhnout závěry předmětného rozsudku prezentující se v jeho právní větě, že „odcizí-li třetí osoba zaměstnanci svěřené hodnoty, které je povinen vyúčtovat, nemá zavinění třetí osoby samo o sobě za následek zánik hmotné odpovědnosti zaměstnance. Zaměstnanec se však za této situace zprostí odpovědnosti za schodek, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, například proto, že pachatel vloupání prokazatelně vytvořil takovou situaci, která hmotně odpovědnému zaměstnanci bránila se svěřenými hodnotami hospodařit a je opatrovat. Z hlediska zavinění hmotně odpovědného zaměstnance musí být zvažováno i to, zda porušením svých pracovních povinností takové jednání třetích osob neumožnil“.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu