ECLI:CZ:US:2014:1.US.608.14.1
sp. zn. I. ÚS 608/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Janem Liegertem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Sokolovská 24, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013 č. j. 11 Tdo 1360/2013-26, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2013 č. j. 10 To 18/2013-815 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 11. 2012 č. j. 1 T 49/2012-768, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] a práva na účinný prostředek nápravy (čl. 13 Úmluvy). Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí obecných soudů je zatíženo vadou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a tvrzenými skutkovými zjištěními. Provedené důkazy podle něj nesvědčily o tom, že by skutek spáchal, resp. naplnil skutkovou podstatu odpovídající použité právní kvalifikaci, a to jak po stránce objektivní, tak subjektivní. Přestože nalézací soud provedl potřebné důkazy, posléze je náležitě nehodnotil v souladu se zásadou in dubio pro reo. Vina stěžovatele byla podle jeho tvrzení vyslovena za situace, kdy právní závěry neodpovídají provedeným důkazům, přičemž soudy opřely své závěry též o nepřípustné domněnky a dohady. Na závěr ústavní stížnosti, bez bližšího vymezení, upozorňuje ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu na to, že závaznými kompetenčními normami jsou i pro tento soud ustanovení čl. 2, čl. 4 a čl. 95 Ústavy, zavazující soudní moc k ochraně základních práv.
2. Stěžovatel byl odsouzen pro skutek kvalifikovaný jako organizátorství zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem. Stěžovatel měl podle obžaloby (pozn.: společně s dalšími ve věci obžalovanými osobami) v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu až září 2010 navrhnout jedinému společníku a jednateli společnosti CONCON CZ, spol. s r. o., (R.), který ho seznámil se špatnou hospodářskou situací společnosti, v jejímž důsledku nebyla schopna hradit své závazky, se svým záměrem převést obchodní podíl v této společnosti na jinou osobu a odvolat se z funkce jednatele, aby ještě předtím jménem společnosti koupil do majetku této společnosti z prostředků poskytnutých na základě úvěrových smluv osobní motorová vozidla s tím, že je pak spolu s dalším obžalovaným prodají a prostředky si ponechají pro svoji potřebu. Následně R. předal stěžovateli účetní uzávěrky společnosti CONCON CZ, spol. s. r. o., za roky 2007 až 2009 a kopii občanského průkazu. Stěžovatel poté zprostředkoval R. v Autosalonu Dědek, s. r. o., v Trutnově uzavření úvěrových smluv. S účinky ke dni 13. 12. 2010 bylo proti společnosti CONCON CZ, spol. s r. o., zahájeno insolvenční řízení.
3. Soud prvního stupně dospěl po zhodnocení důkazů k závěru, že trestná činnost popsaná ve výroku rozsudku je prokázána. V odůvodnění rozsudku postupně vypočetl provedené důkazy a závěry, ke kterým na základě nich dospěl, včetně zhodnocení věrohodnosti výpovědí některých svědků i obžalovaných. K dokreslení ekonomické situace společnosti CONCON CZ, spol. s r. o., byl zpracován znalecký posudek, z něhož jednoznačně vyplynulo, že ve sledovaném období byla tato velmi špatná; společnost neměla dostatek finančních prostředků na úhradu svých závazků. Sám stěžovatel navíc uvedl, že tuto situaci společnosti znal. Při úvaze o druhu a výměře trestu u stěžovatele soud přihlédl ke skutečnosti, že trestný čin spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení za trestný čin zatajení věci (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 10 To 448/2009). Předchozí pohrůžka se tedy minula účinkem, a soud proto stěžovateli uložil trest odnětí svobody (ještě) pod polovinou trestní sazby nepodmíněně. Soud současně využil moderačního ustanovení pro zařazení stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody.
4. Odvolací soud odvolání stěžovatele zamítl. Ztotožnil se s hodnocením zapojení stěžovatele do řetězce skutkového děje, jak je provedl soud prvního stupně (str. 11). Soud prvního stupně měl k dispozici postačující listinné důkazy, i zvukové záznamy z procesně povoleného sledování svědka Dědka při kontaktu s obžalovaným K. Ve vztahu k finanční situaci společnosti CONCON CZ, spol. s r. o., byly provedeny též dostatečné důkazy a její insolventnost v rozhodné době byla prokázána (výslech účetní společnosti, bývalého společníka, znalce aj.). Obžalovaný R. tuto situaci velmi dobře znal a chtěl se firmy zbavit, za což byl ochoten poskytnout možnost obohacení osobám, které mu to zajistí. Soud rovněž konstatoval, že obžalovaní (tedy i stěžovatel) zcela nepochybně vybočili svým prokázaným jednáním z mezí práva občanského a obchodního. K osobě stěžovatele uvedl, že byl osobou v centru kontaktů obžalovaných a podstatné složky skutkového děje se odvíjely od jeho organizačního jednání. Současně potvrdil, že stěžovateli byl oprávněně uložen nepodmíněný trest, když pouhá pohrůžka (předchozí podmíněný trest) jej od dalšího protispolečenského jednání neodradila.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítl. Konstatoval, že stěžovatel sice formálně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí převážně proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení a proti rozsahu provedeného dokazování. Jedinou námitkou týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je otázka aplikace zásady subsidiarity trestní represe; s touto námitkou se však vypořádal již odvolací soud. Naplnění uvedeného odvolacího důvodu Nejvyšší soud neshledal.
II.
6. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
8. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nalézací soud, jak vyplývá ze spisového materiálu, provedl potřebné důkazy. Namítá však, že obecným soudů sice právo hodnocení důkazů náleží, není však bezmezné a obecné soudy nemají v tomto směru absolutní volnost. Další námitky směřují ke zjištěným skutečnostem a právní kvalifikaci skutku. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání výše citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Námitky stěžovatele nejsou svým obsahem ničím jiným, než pokračující polemikou se závěry obecných soudů (to dokresluje odkaz na odvolání podané stěžovatelem, které "nechť je považováno za součást ústavní stížnosti").
11. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu