ECLI:CZ:US:2014:1.US.659.14.1
sp. zn. I. ÚS 659/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Zíky, zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 11. 2013 č. j. 49 C 499/2013-325, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž podle něj bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud postupoval ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Napadeným rozhodnutím obvodní soud zamítl žalobu směřující proti Hypoteční bance, a.s., kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 7.050 Kč s příslušenstvím, a rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6.534 Kč a dále České republice doplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč. Žalobou požadovaná částka představovala plnění z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že žalovaná stěžovateli bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně. Ujednání, na základě kterého došlo k placení této částky, bylo dle názoru stěžovatele neplatné především pro neurčitost a nesrozumitelnost, pro rozpor se zákazem odchýlit se od zákona v neprospěch spotřebitele, pro rozpor s dobrými mravy a pro rozpor s požadavkem dobré víry (přiměřenosti), jehož důsledkem byla značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Stěžovatel též namítal, že i sama částka 150,- Kč měsíčně je nepřiměřená, a to i vzhledem k poplatkům za vedení běžných účtů.
3. Obvodní soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že mezi stěžovatelem a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru a smluvní závazek stěžovatele zahrnoval vrácení částky získané úvěrem navýšené o sjednané úroky a další příslušenství úvěru, přičemž toto příslušenství bylo ve smlouvě jednoznačně určeno celkovou částku, kterou stěžovatel bude hradit, do níž byl započten i předmětný poplatek za správu úvěru. V této souvislosti pak obvodní soud obecně zdůraznil zásadu pacta sunt servanda. Obvodní soud dále uvedl, že předmětný poplatek představuje ujednání o ceně, zavazující stěžovatele k plnění podmínek, s nimiž se měl možnost seznámit před uzavřením smlouvy. Podle obvodního soudu se jedná o ujednání, které je přiměřené a při komplexním pohledu na celý závazkový vztah nezpůsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch stěžovatele jakožto spotřebitele. Není proto neplatné z důvodu nepřípustného odchýlení se od zákona v neprospěch spotřebitele podle §56 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění tehdy účinném (dále jen "občanský zákoník"). Dále obvodní soud uvedl, že předmětné ujednání není ani neurčité, jeho obsah si představí i laik, a to už podle jazykového výkladu termínu "správa úvěru". Podle obvodního soudu pak sporné ujednání nebylo ani stěžovatelem sjednáno v omylu a nebylo ani rozporným s dobrými mravy, ani neplatným podle odpovídajících ustanovení jiných právních předpisů. Obvodní soud též poukázal na to, že poplatek ve výši 150,- Kč měsíčně nelze považovat za excesivní, jelikož v porovnání s výší úroku jde za dobu trvaní úvěru o zanedbatelnou část částky placené na úrocích, přičemž soud přihlédl i k tomu, že stěžovateli jako zaměstnanci mateřské banky byla poskytnuta sleva na běžném úroku. Obvodní soud tak uzavřel, že platba předmětného poplatku mezi žalovanou a stěžovatelem byla sjednána platně, tudíž placení takového poplatku ze strany stěžovatele nemohlo být bezdůvodným obohacením žalované. Ostatně pokud se stěžovateli zdála být cena sjednaného úvěru vysoká, nikdo ho nenutil uzavírat smlouvu se žalovanou.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud se nedostatečně zabýval tvrzeními a námitkami, které stěžovatel v řízení uplatnil, provedl pouze naprosté minimum z navržených důkazů, jeho rozhodnutí postrádá srozumitelné a přesvědčivé odůvodnění a vykazuje prvky svévole a obvodní soud ke stěžovatelově věci nepřistoupil individuálně. Podle stěžovatele tak došlo k mimořádně závažnému pochybení obvodního soudu, které danou věc vyjímá z okruhu bagatelních, kterými se Ústavní soud obecně nezabývá. Konkrétně pak stěžovatel zpochybňuje závěry obvodního soudu a poukazuje na skutečnost, že předmětný poplatek nebyl v úvěrové smlouvě zmíněn a on při uzavírání této smlouvy nevěděl, že mu takový poplatek bude účtován, což je podle něj v rozporu s ochranou spotřebitele. Navíc při uzavírání smlouvy za žalovanou jednala Československá obchodní banka, a.s., aniž stěžovateli bylo náležitě doloženo její oprávnění k uzavření smlouvy za žalovanou dostatečně doloženo. Těmito skutečnostmi a tvrzeními se však obvodní soud dostatečně nezabýval. Dále stěžovatel poukazuje na své další námitky týkající se neplatnosti sjednání poplatku, a to pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost, pro rozpor s dobrými mravy a též pro rozpor s ustanoveními §55 a 56 občanského zákoníku; ani s těmito námitkami se přitom obvodní soud řádně nevypořádal. Stěžovatel rovněž upozorňuje na další konkrétní pochybení obvodního soudu, a to protiřečení si některých částí napadeného rozsudku, pominutí některých dalších námitek a otázek vznesených v řízení a zejména na paušalizaci, jíž odůvodnění rozsudku trpí. Podle stěžovatele se obvodní soud stal jakýmsi "úředním automatem" na vydávání zamítavých rozhodnutí a nedostál požadavku na individuální posouzení každého případu. Taková paušalizace se pak projevila i v rozhodnutí obvodního soudu o nákladech řízení, s nímž stěžovatel rovněž nesouhlasí. Konečně pak stěžovatel upozorňuje na rozpor napadeného rozhodnutí s existující judikaturou, a to i Ústavního soudu, ve věcech ochrany spotřebitele, podřaditelnou pod ústavní princip rovnosti dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, i přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu.
7. O naposledy zmíněnou situaci se do značné míry jedná i v tomto případě. Posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska vymezení rozhodné materie a obsahu i z hlediska některých stížnostních námitek shoduje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), a to tak, že ji zamítl zčásti jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že se tak stalo namnoze z důvodů, které dopadají i na nyní posuzovanou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje. K tomu dále podotýká, že v citovaném nálezu se zejména podrobně věnoval otázkám platnosti sjednání poplatku za správu úvěru, a to i s ohledem na princip ochrany spotřebitele, a též otázce nákladů řízení ve sporech dotýkajících se předmětné problematiky.
8. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti namítal řadu procesních pochybení obvodního soudu v souvislosti s dokazováním v řízení a kvalitou odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i paušální přístup obvodního soudu ke stěžovatelově věci. Ve vztahu k věci samé pak stěžovatel rovněž zpochybnil vůbec platnost sjednání úvěrové smlouvy, při kterém byla žalovaná zastoupena jinou bankou. V reakci na tyto další námitky Ústavní soud musí připomenout svou roli ochránce ústavnosti, který není povolán k přezkumu či kontrole běžné zákonnosti rozhodnutí obecných soudů, ale přísluší mu toliko přezkum rozhodnutí a postupu obecných soudů z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Ústavní soud též ustáleně připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů, do nichž Ústavní soud nezasahuje, ledaže by došlo k vybočení z ústavněprávních mezí. Takové vybočení ovšem Ústavní soud ve stěžovatelově případě neshledal. Byť se napadené rozhodnutí a postup obvodního soudu mu předcházející může ocitat na hranici některých zákonných požadavků a Ústavní soud nezpochybňuje například stručnost rozhodnutí při vypořádání některých námitek či jeho oslabený individuální charakter, je třeba zdůraznit, že celkově rozhodnutí a postup obvodního soudu ve stěžovatelově věci z hranic ústavnosti nevybočily a případná pochybení soudu nedosáhla ústavněprávní relevance. Konečně ani ve stížnostní námitce ohledně zákonnosti zastoupení žalované při sjednání úvěrové smlouvy se stěžovatelem Ústavní soud nespatřuje žádný ústavněprávní rozměr a potenciál dotčení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
9. Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Ústavní soud neshledal podmínky k postupu podle §39 zákona o Ústavním soudu, a to i s ohledem na závěry svých předchozích rozhodnutí řešících shodnou problematiku (zejména shora citovaný nález sp. zn. III. ÚS 3725/13).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu