ECLI:CZ:US:2014:1.US.759.14.1
sp. zn. I. ÚS 759/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Adámka, zastoupeného JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 20 C 155/2013, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro údajné porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - zrušil shora označený rozsudek, vydaný v jeho občanskoprávní věci.
Jím Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel proti žalované (Hypoteční bance, a. s.) domáhal zaplacení částky 3.300,- Kč s příslušenstvím z titulu vydání údajného bezdůvodného obohacení, které mělo podle názoru stěžovatele vzniknout tím, že bez právního důvodu byl žalovanou účtován poplatek za správu úvěru.
Stěžovatel v ústavní stížnosti s tímto rozsudkem nesouhlasí, a jelikož předestřená argumentace je mu nepochybně známa, netřeba ji v podrobnostech znovu rekapitulovat. Stručně vyjádřeno, stěžovatel je zejména toho názoru, že ačkoliv žalovaná banka za hrazený poplatek za správu úvěru stěžovateli v podstatě neposkytovala žádné protiplnění, soud nevyslovil v souladu s ochranou spotřebitele, zakotvenou v právním řádu České republiky, neplatnost předmětného ujednání o poplatku. Navíc prý rozhodl naprosto odlišně od jiného případu, rozhodovaného stejným soudem a podstatu věci posoudil jinak i než Spolkový soudní dvůr Spolkové republiky Německo.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Podle znění citovaného zákona, účinného od 1. 1. 2013, může být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno toliko uvedením příslušného zákonného ustanovení. Tak Ústavní soud nyní činí, jelikož se přihlašuje ke svému standardně traktovanému názoru, že k posouzení ústavní stížnosti ve smyslu citovaného §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se může uchýlit - i navzdory jistému ústavněprávnímu potenciálu v ní vznesených námitek - rovněž za situace, kdy jsou k dispozici jeho dřívější rozhodnutí, v nichž se vypořádal se shodnou argumentací proti obdobným rozhodnutím obecných soudů, a to zejména tehdy, byl-li v nich formulovaný právní názor vyjádřen v nálezové formě.
To je právě významné v dané věci; ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska některých stěžejních stížnostních námitek, v zásadě identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz, event. www.usoud.cz), kterým ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl, resp. odmítl. Že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, se z odůvodnění nálezu podává očividně, a stěžovatele proto postačí na ně odkázat.
Výše předznamenané posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno; Ústavní soud tomu dal výraz unesením, které přijal v senátu bez ústního jednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu