ECLI:CZ:US:2014:1.US.785.14.1
sp. zn. I. ÚS 785/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. Tomáše Zůzy, zast. Mgr. Jiřinou Mečkovskou, advokátkou, sídlem Nad Dědinou 6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2013, č.j. 21 Cdo 1846/2013-244, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14.3.2013, č.j. 4 Co 91/2012-201, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.4.2012, č.j. 26 C 3/2011-128, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Jiřiny Lužové, advokátky, sídlem Dušní 22, Praha 1, jako správkyně konkurzní podstaty úpadce OPZ PLUS, a.s., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl ústavní stížnosti doručenou Ústavnímu soudu dne 3.3.2014, doplněnou podáním doručeným téhož dne, v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). K věci uvedl, že Katastrální úřad pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha (dále jen "katastrální úřad") zamítl dne 31.1.2011 návrh na vklad práva odpovídajícího věcnému břemeni do katastru nemovitostí podle smlouvy uzavřené dne 26.1.2006 mezi ním a společností OPZ PLUS, a.s., ohledně konkrétní nemovitosti v kat úz. Kobylisy (stěžovatel podal tento návrh na povolení vkladu práva již dne 27.1.2006, takže řízení před katastrálním úřadem trvalo 5 let). Katastrální úřad ve svém rozhodnutí dospěl zejména k závěru, že povinný z věcného břemene (OPZ PLUS, a.s.) nebyl ke dni podání návrhu na vklad oprávněn nakládat s předmětem právního úkonu, neboť za povinného podepsali smlouvu o zřízení věcného břemene Ing. Vladimír Novotný a Petr Novotný, kteří ač byli ke dni podání návrhu zapsáni v obchodním rejstříku jako členové představenstva, tak z usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 7 Cmo 500/2006-605, které nabylo právní moci dne 21.1.2008, plyne, že byl zápis v obchodním rejstříku ohledně uvedených členů představenstva účastníka změněn tak, že Ing. Vladimír Novotný a Petr Novotný nebyli ke dni podpisu smlouvy členy představenstva OPZ PLUS, a.s., a nemohli tedy za OPZ PLUS, a.s., smlouvu platně uzavřít. Stěžovatel podal proti rozhodnutí katastrálního úřadu žalobu k městskému soudu, který žalobu zamítl, neboť dospěl ke stejnému závěru jako katastrální úřad, že Ing. Vladimír Novotný a Petr Novotný nebyli ke dni podpisu smlouvy členy představenstva OPZ PLUS, a.s., a nemohli tedy za OPZ PLUS, a.s., smlouvu platně uzavřít, rovněž uvedl, že z předloženého zápisu z jednání valné hromady ze dne 22.9.2005 nevyplývá, že Vladimír Novotný a Petr Novotný byli zvoleni za členy představenstva OPZ PLUS, a.s. Rozsudkem vrchního soudu byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen. Odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, a to, že účastníci nebyli oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu, a proto katastrální úřad musel návrh stěžovatele zamítnout. Vrchní soud, kromě jiného, poukázal k principu materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku na to, že je-li v řízení před správním orgánem oprávnění jednat jménem účastníka zcela zpochybněno, nemůže správní orgán ve svém rozhodnutí tuto skutečnost nezohlednit. Proti rozsudku vrchního soudu brojil stěžovatel dovoláním, to bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto s tím, že není přípustné.
Stěžovatel tvrdí, že byl napadenými rozhodnutími dotčen na svých ústavně zaručených lidských právech, konkrétně že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 4 Listiny.
Podle stěžovatelova názoru porušil Nejvyšší soud napadeným usnesením jeho ústavní právo na zákonného soudce, neboť se odchýlil od své předchozí judikatury, aniž by věc předložil velkému senátu podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., zákona o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud totiž ve stručném odůvodnění svého usnesení uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2011, sp.zn. 21 Cdo 4044/2010, ve kterém byl vysloven názor, že "při zkoumání podmínky vkladu práva uvedené v ustanovení §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) katastrální úřad (soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu) přihlédne - podle stavu ke dni podání návrhu na vklad - k takovým právním skutečnostem, které mají vliv na oprávnění účastníků řízení nakládat s předmětem právního úkonu a které jsou současně evidentní a jejichž pominutí by představovalo jen vysoce formální postup". Nejvyšší soud údajně zcela přehlédl, že v předmětném judikátu se dovolací soud zabýval tím, zda je katastrální úřad respektive soud vázán pravomocným rozhodnutím soudu, jehož účastníci nebyli všichni ti, kdo jsou účastníci řízení o povolení vkladu. Nejvyšší soud přitom v judikátu dospěl k závěru, že katastrální úřad respektive soud smí přihlížet k pravomocnému rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno vlastnictví převáděných nemovitostí jinak, než jak se podává ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (tj. kterým bylo následně vyloučeno či omezeno oprávnění účastníka řízení nakládat s předmětem právního úkonu), ale jen tehdy, je-li rozhodnutí závazné (§159a o.s.ř.) pro všechny, kdo jsou účastníky řízení o povolení vkladu. Pokud by tak Nejvyšší soud aplikoval judikát na případ stěžovatele, tak by musel dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v přímém rozporu s tímto rozhodnutím. Vrchní soud totiž v napadeném rozsudku přihlížel k pravomocnému usnesení vrchního soudu sp.zn. 7 Cmo 500/2006, ač stěžovatel nebyl účastníkem tohoto řízení, a proto pro něj není závazné toto rozhodnutí, kterým bylo vyvozeno uplynutí funkčního období členů představenstva OPZ PLUS, a.s. Odvolací soud se přitom vůbec nevypořádal s námitkou stěžovatele, že smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 26.1.2006, nemůže být zpochybněna provedením zápisu do obchodního rejstříku, k němuž došlo až dne 21.1.2008, tedy s námitkou materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku (stěžovatel odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1757/2001). Odvolacímu soudu přitom "stačilo konstatování", že OPZ PLUS, a.s., muselo být známo, že smlouvu nejsou oprávněny podepsat fyzické osoby, byť v té době byly zapsány v obchodním rejstříku, a to Ing. Vladimír Novotný, místopředseda představenstva, a Petr Novotný, člen představenstva, aniž by odvolací soud uvedl, z jaké skutečnosti tento závěr o subjektivní složce dovozuje, neboť o zániku funkce bylo rozhodnuto až dávno poté, co byla předmětná smlouva podepsána. Odvolací soud se také vůbec nezabýval námitkou stěžovatele, že jeho práva jsou chráněna principem dobré víry osoby jednající v důvěře v zápis v obchodním rejstříku. Odvolací soud k principu materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku pouze stroze uvedl, že je-li v řízení před správním orgánem oprávnění jednat jménem účastníka zcela zpochybněno, nemůže správní orgán ve svém rozhodnutí tuto skutečnost nezohlednit. Tím dospěl ke zcela nesprávným a na případ stěžovatele nepřiléhavým závěrům, neboť v jeho případě nebylo oprávnění jednat jménem účastníka před správním orgánem zcela zpochybněno a to především z toho důvodu, že usnesení vrchního soudu není vůči stěžovateli závazné (a odvolací soud k němu tedy podle judikatury Nejvyššího soudu ani nesměl přihlédnout). Stěžovatel tak v době uzavření smlouvy jednal v důvěře ve správnost zápisu v obchodním rejstříku. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatel za rozporné i s nálezem Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 211/1998, na který Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkazuje. V daném případě totiž neexistují skutečnosti, které jsou evidentní a jejichž pominutí by představovalo vysoce formální postup. K tomu stěžovatel shrnuje, že Nejvyšší soud ačkoli uvedl, že je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, tak odkázal na dvě rozhodnutí, která jsou ve zřejmém rozporu se závěry odvolacího soudu. Stěžovatel se domnívá, že pokud chtěl Nejvyšší soud přitakat závěrům odvolacího soudu, tak měl povinnost řízení přerušit a věc předložit velkému senátu kolegia, neboť jeho názor je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v extrémním nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními a v nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí a v nedůvodném odmítnutí dovolání. K tomu uvedl, že předložil katastrálnímu úřadu Zápis z jednání valné hromady OPZ PLUS, a.s., konané 22.9.2005, z něhož plyne, že pánové Ing. Vladimír Novotný a Petr Novotný byli dne 22.9.2005 zvoleni jako noví členové představenstva. Ze skutkových zjištění plynoucích z tohoto zápisu soud prvního stupně dovodil, že z něj nevyplývá, že Vladimír Novotný a Petr Novotný byli zvoleni za členy představenstva OPZ PLUS, a.s., je zřejmé, že tento právní závěr je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Podle stěžovatele soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že tento právní závěr vůbec neodůvodnil, pouze ho převzal z vyjádření katastrálního úřadu, aniž by ke svému závěru uvedl jednu jedinou větu, kterou by vysvětlil, proč ze zápisu z jednání valné hromady OPZ PLUS, a.s., konané 22.9.2005 nevyplývá volba výše uvedených osob za členy představenstva. Rovněž odvolací soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tím, že pouze uvedl, že souhlasí se závěry soudu prvního stupně a k výše uvedenému závěru se výslovně vůbec nevyjádřil.
Nejvyšším soudem bylo v posuzované věci rovněž porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a na soudní ochranu, a to nedůvodným odmítnutím dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání namítal, že z předmětného zápisu vyplývá, že na valné hromadě konané dne 22.9.2005 byli jednomyslně zvoleni jako noví členové představenstva Vladimír Novotný a Petr Novotný. Nejvyšší soud však v napadeném usnesení k této námitce uvedl, že dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť stěžovatel zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu. Podle stěžovatele však přijetí závěru soudu prvního stupně o obsahu usnesení valné hromady je posouzením právním a nikoliv skutkovým zjištěním, a navíc je toto právní posouzení v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Zápis obsahující usnesení valné hromady je totiž projevem vůle společnosti a interpretace tohoto projevu vůle se analogicky řídí právní úpravou aplikovatelnou na výklad právních úkonů (srov. rozhodnutí NS ze dne 14.12.2005, sp.zn. 29 Odo 258/2005). Podle stěžovatele je posouzení, zda byli noví členové představenstva Vladimír Novotný a Petr Novotný zvoleni valnou hromadou konanou dne 22.9.2005, jednoznačně právní interpretací a Nejvyšší soud se tak měl námitkou stěžovatele zabývat. Nejvyšší soud tak restriktivním výkladem pojmu nesprávného právního posouzení věci omezil příslušný dovolací důvod a nedůvodně odmítl dovolání stěžovatele.
Nejvyšší soud dále pochybil, když se vůbec nevyjádřil k dovolací námitce stěžovatele, že v judikatuře dovolacího soudu nebyla dosud řešena právní otázka vady návrhu na zahájení správního řízení a povinnosti vyzvat k odstranění vady návrhu na zahájení správního řízení. Nejvyšší soud v napadeném usnesení k této námitce neuvedl ani jediné slovo, ač stěžovatel tuto námitku v dovolání rozepsal na dvě strany.
Stěžovatel dále upozorňuje na přepjatý formalismus v postupu obecných soudů, kdy soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh na vklad nebyl odůvodněn ani obsahem předložených listin, a není tak splněna ani další podmínka uvedená v §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb., a to z toho důvodu, že označení nemovitosti zatěžované věcným břemenem návrhu na vklad je v rozporu s označením nemovitosti zatěžované věcným břemenem ve smlouvě o zřízení věcného břemene. Podle stěžovatele je právní závěr soudu prvního stupně zcela nesprávný a přepjatě formalistický, neboť nerozlišuje mezi vadami návrhu na zahájení správního řízení a vadami předložené listiny, resp. právního úkonu, který je podkladem pro vkladové řízení. Pokud totiž obsahuje nějakou vadu pouze návrh na vklad, je katastrální úřad povinen v souladu s §37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu a §5 odst. 5 zákona o zápisech vlastnických a jiných práv vyzvat navrhovatele k opravě návrhu a určit mu k tomu přiměřenou lhůtu. Katastrální úřad přitom ve svém rozhodnutí uvedl, že se vzhledem k existenci důvodů pro zamítnutí návrhu již nezabýval dalšími vadami návrhu, a to chybným uvedením čísla popisného předmětné nemovitosti v návrhu na vklad. Z tohoto vyjádření je zřejmé, že katastrální úřad jednoznačně věděl, o jakou nemovitost se jedná (neboť posuzoval oprávnění účastníků nakládat s touto nemovitostí). Katastrální úřad tak chybu v psaní v návrhu na vklad stěžovatele překlenul výkladem, neboť z obsahu stěžovatelova podání jednoznačně vyplývá, o kterou nemovitost se jedná.
Stěžovatel následně namítá i porušení práva na ochranu majetku. Podle něj obecné soudy nerespektovaly kogentní normu zakotvující princip materiální publicity zápisů do obchodního rejstříku a jako důvod pro nerespektování odkázaly na judikaturu, která však není na jeho případ přiléhavá, čímž v konečném důsledku znemožnily stěžovateli užívat majetek. Podle smlouvy o zřízení věcného břemene by totiž stěžovateli mělo být zřízeno právo užívat nemovitost, a to k pronájmu a podnikání a provádění správy nemovitosti. Podle stěžovatele se v jeho případě jedná o věcné právo, které je svým obsahem a ochranou obdobné jako právo vlastnické, proto by mělo být chráněno "v rámci základního práva na ochranu majetku". Nesprávným posouzením principu materiální publicity (vzhledem k tomu, že ing. Vladimír Novotný i Petr Novotný byli ke dni podání návrhu na vklad zapsáni jako členové představenstva společnosti OPZ PLUS, a.s.) tak obecné soudy svými rozhodnutími napadenými ústavní stížností zasáhly do práva stěžovatele na ochranu majetku, neboť stěžovateli bylo znemožněno užívat majetek a v konečném důsledku i do vlastnického práva stěžovatele, neboť na základě předmětné smlouvy měly stěžovateli náležet příjmy z přijatého nájemného (polovinu přitom měl stěžovatel zaplatit jako úplatu za věcné břemeno). Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že tento zásah trvá již od roku 2006, tedy více jak osm let.
V závěrečné části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vrchní soud napadeným rozsudkem do jeho práva na spravedlivý proces tím, že překročil meze přezkumu stanovené zákonem. Soud se, podle jeho názoru, měl totiž "pohybovat" pouze v rámci §5 zákona č. 265/1992 Sb., konkrétně měl v dané věci zkoumat, zda jsou účastníci řízení oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu. Vrchní soud však meze upravené §5 zákona č. 265/1992 Sb., neboť se zabýval konkursem nařízeným na účastníka OPZ PLUS, a.s. Navíc katastrální úřad ani soud prvního stupně nepovažovaly probíhající konkurs jako důvod pro zamítnutí návrhu stěžovatele na vklad práva, neboť tento důvod ve svých rozhodnutích neuvedly. Stěžovatel tak nemohl proti tomuto důvodu přednést svou argumentaci, neboť k němu dospěl až odvolací soud (odvolací soud tak znemožnil stěžovateli bránit se proti tomuto názoru). Stěžovatel považuje tento postup za rozporný s principem předvídatelnosti, k čemuž uvedl tyto skutečnosti: Smlouva o zřízení věcného břemene byla sjednána ve chvíli, kdy byla společnost OPZ PLUS, a.s., zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné nemovitosti a kdy bylo pravomocně rozhodnuto o vyloučení této nemovitosti z konkursní podstaty. V tomto okamžiku neměla správkyně konkursní podstaty společnosti OPZ PLUS, a.s., oprávnění nakládat s touto nemovitostí. Oprávněn nakládat s touto nemovitostí byl přímo úpadce jako vlastník nemovitosti; smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená mezi úpadcem a stěžovatelem je platná a účinná. Nejvyšší soud posléze rozsudek o vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty zrušil. Vrchní soud z toho dovodil, že úpadce věděl, že s předmětnými nemovitostmi nakládat nemůže. Tento právní závěr je však zcela nesprávný, neboť na důsledky rozhodnutí Nejvyššího soudu dopadá ustanovení §243d odst. 2 o.s.ř., podle kterého nemohou být právní vztahy někoho jiného než účastníků řízení novým rozhodnutím dotčeny. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení o žalobě na vyloučení předmětné nemovitosti z konkursní podstaty, je přesvědčen, že je třeba nadále vycházet z původního stavu založeného zrušeným rozhodnutím o vyloučení této nemovitosti z konkursní podstaty. Ochrana práv třetích osob upravená v §243d odst. 2 o.s.ř. totiž znamená, že třetí osoby nemohou pozbýt práva nabytá v období mezi právní mocí meritorního rozhodnutí a okamžikem jeho zrušení v dovolacím řízení. Navíc není zřejmé, z čeho odvolací soud dovozuje, že úpadce věděl, že nemůže s nemovitostmi nakládat, když byl v té době zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Stěžovatel zde odkazuje na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 č.j. 22 C 153/2009-161, ve kterém soud řešil platnost smlouvy uzavřené přímo úpadcem společností OPZ PLUS, a.s., a třetí osobou v období mezi právní mocí rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 13 Cmo 200/2005-229 a okamžikem jeho zrušení v dovolacím řízení. Soud zde totiž dospěl ke správnému závěru, že takto uzavřená smlouva byla platná a účinná (mohl ji tak uzavřít přímo úpadce).
Pro porušení základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 4 Listiny:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 1 Listiny:
Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Stěžovatel se žalobou podanou u městského soudu domáhal, aby soud svým rozhodnutím nahradil rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zamítnut návrh na vklad práva odpovídajícího věcnému břemeni. Katastrální úřad návrh na vklad zamítl, protože smluvní volnost OPZ PLUS, a.s., byla omezena zákazem vyplývajícím z usnesení o nařízení exekuce, dále vyšel ze zjištění, že Ing. Vladimír Novotný a Petr Novotný nebyli oprávněni smlouvu za společnost POZ PLUS, a.s., podepsat, protože zaniklo jejich členství v představenstvu společnosti. Městský soud žalobu zamítl ztotožniv se s názorem, že obě fyzické osoby nebyly oprávněny smlouvu podepsat, a dodal, že navrhovanému vkladu brání i ta skutečnost, že navrhovaný právní úkon není odůvodněn obsahem předložených listin, protože zatížená nemovitost je označena jinak v návrhu na vklad a jinak v předložené smlouvě (dále uvedl, že nařízená exekuce vkladu nebránila, neboť - s ohledem na stav exekučního řízení - nevyvolala generální inhibitorium). Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě vrchní soud prvostupňový rozsudek (s upřesněním údajů dotčené nemovitosti) potvrdil, protože se ztotožnil s právním názorem městského soudu. V odůvodnění stěžovateli objasnil jeho mylné názory. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl, shledav, že není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (s odkazem na konkrétní rozhodnutí).
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s rozhodnutími obecných soudů a se spisem obvodního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud akcentuje, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "jednoduchých" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Na prvním místě se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatele o porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. K tomu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatele. Stěžovatel se žalobou domáhal povolení vkladu práva odpovídajícího věcnému břemeni poté, kdy návrh na vklad zamítl katastrální úřad. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v posouzení předpokladů předepsaných pro povolení vkladu práva do katastru nemovitostí. Takto staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto bodě pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně oprávnění dvou fyzických osob podepsat smlouvu a návrh na vklad v postavení členů představenstva povinné osoby. Skutečnosti, na jejichž základě obecné soudy rozhodly ve věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a kvituje pečlivost, se kterou se městský soud a vrchní soud vypořádaly se stěžovatelovými námitkami vycházejícími převážně z nepřesných představ o právních konstrukcích a jejich účincích (stěžovatel např. nerespektuje důvody původního vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty, které odůvodňují závěr, že společnost OPZ PLUS, a.s,, s ní nemohla samostatně nakládat, ani neuvádí, že na počátku roku 2006 jednal za společnost OPZ PLUS, a.s., se třetími osobami - viz odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26.9.2011, č.j. 22 C 153/2009-161, který k ústavní stížnosti přiložil - tudíž lze důvodně předpokládat, že mu byly známy majetkové a personální poměry v této společnosti). Odmítnutí stěžovatelova dovolání, s využitím možnosti stručného odůvodnění, je toliko završením logického a věcně správného postupu obecných soudů. Z uvedených důvodů nemohlo ani dojít k zásahu do dalších tvrzených stěžovatelových základních práv.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu