ECLI:CZ:US:2014:1.US.790.13.1
sp. zn. I. ÚS 790/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Strouhala, zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem, se sídlem Myslíkova 174/23, Praha 1, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2012, č. j. 10 A 8/2012-78, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, resp. jeho nákladového výroku, a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále také "správní soud") ze dne 27. 11. 2012, č. j. 10 A 8/2012-78, bylo rozhodnuto tak, že rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství Jihočeského kraje ze dne 7. 11. 2011, č. j. ŘKŘ-2277/2011, se pro vady zrušuje a věc se vrací žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení a že žalovaný správní orgán je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 8 760,- Kč.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před správním soudem.
Stěžovatel se žalobou ze dne 16. 1. 2012 před správním soudem domáhal zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství Jihočeského kraje ze dne 7. 11. 2011, č. j. ŘKŘ-2277/2011, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství Policie Jihočeského kraje ve věci služebního poměru ze dne 1. 12. 2009, č. j. ŘZL-7629/2009, o přiznání odchodného ve výši 264 816,- Kč. Toto rozhodnutí bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2012, č. j. 10 A 8/2012-78, pro vady zrušeno a věc byla žalovanému správnímu orgánu vrácena k dalšímu řízení. O nákladech řízení před správním soudem bylo rozhodnuto tak, že žalovaný správní orgán je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 8 760,- Kč. Nákladový výrok byl odůvodněn aplikací §60 odst. 1 a 2 soudního řádu správního, podle nichž má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel byl v řízení před správním soudem úspěšný, a proto mu na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 8 760,- Kč, představující zaplacený soudní poplatek ve výši 3000,- Kč, náklady zastoupení advokátem po 2 100,- Kč za dva úkony, dva režijní paušály po 300,- Kč a DPH z částky 4 800,- Kč.
Proti výroku II. (o nákladech řízení) rozsudku správního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Tvrdí, že rozhodnutím správního orgánu bylo zasaženo do jeho základních práv, garantovaných čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Podstata ústavní stížnosti se soustředí zejména na tvrzení stěžovatele, že náklady byly přiznány v nedostatečné výši. Uvedl, že dne 9. 11. 2012 zaslal soudu vyčíslení nákladů právního zastoupení, a to v částce 26 640,- Kč, což doložil i důkazy. Přiznané náklady však činily o dvě třetiny méně.
Stěžovatel uvádí, že správní soud neodůvodnil výrok o nákladech, resp. že tento výrok neodráží situaci v řízení, je vnitřně rozporný a navíc se nevypořádává s vyčíslením nákladů ze strany samotného stěžovatele. Neodůvodnění nákladového výroku a nevypořádání se s návrhem stěžovatele označuje za svévoli. Vnitřní rozpornost má spočívat v tom, že ač soud v odůvodnění rozhodnutí o vyhovění žalobě vychází z dvou vyjádření stěžovatele, v odůvodnění nákladového výroku za úkon právní služby považoval pouze jedno z nich.
Další argumenty stěžovatele se týkají chování žalovaného správního orgánu. Přímo uvádí, že na jeho straně lze dovodit nechuť zabývat se podobnými návrhy, resp. úmysl protahovat a zatěžovat řízení. Důvodem pro tento postup má být skutečnost, že úspěch účastníků má pro správní orgán negativní finanční dopady.
Závěr ústavní stížnosti se věnuje významu náhrady nákladů řízení. Dle stěžovatele mají plnit funkci reparační, sankční a preventivní. Ani jedna z nich však v daném řízení nebyla respektována.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani, pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Stejné závěry lze učinit i ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení. Rozhodování o náhradě nákladů řízení je integrální součástí soudního řízení, a proto se i na něj musí vztahovat požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces. To jednak znamená vytvoření prostoru pro účinné uplatňování námitek a argumentů účastníky řízení, jednak i povinnost soudu se nejen s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat.
Ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do základních práv v souzené věci nedošlo. Z rozsudku správního soudu jednoznačně vyplývá, na základě kterých skutečností a právních předpisů bylo rozhodnuto o přiznání náhrady nákladů soudního řízení a jejich výši.
Z argumentů stěžovatele prezentovaných v ústavní stížnosti dosahují ústavních rozměrů pouze některé. Konkrétně se jedná o argument týkající se svévole a libovůle soudu při rozhodování a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (vyjádřené jako vnitřní rozpornost). K oběma argumentům Ústavní soud uvádí, že správní soud se při rozhodování o výši nákladů řízení řídil §60 odst. 1, podle nějž platí, že účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Z uvedeného je tedy zřejmé, že podle názoru správního soudu se za skutečně účelně vynaložené náklady považovala odměna pouze za dva úkony právní služby. V tomto bodě lze konstatovat, že funkce náhrady nákladů řízení, a to především funkce reparační, byly splněny. Pokud tedy obecný soud vyčíslil účelně vynaložené náklady soudního řízení částkou nižší, než byla představa stěžovatele, jedná se o řádný závěr obecného soudu, do nějž je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ostatní argumenty stěžovatele týkající se zejména tvrzeného nevhodného chování žalovaného správního orgánu považuje Ústavní soud za ryze spekulativní. I z toho důvodu nelze uznat námitku stěžovatele o sankční, příp. preventivní povaze náhrady nákladů řízení v souzené věci, s uvažovanými dopady na chování žalovaného v budoucnu.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, a to jak v rozsahu navrženého zrušení rozhodnutí obecného soudu, tak i v rozsahu návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu