ECLI:CZ:US:2014:1.US.802.14.1
sp. zn. I. ÚS 802/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Filipa Opatřila, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, vydaného Okresním soudem v Olomouci 9. 1. 2014 pod č. j. 0 Nt 2434/2014-11 a proti příkazu k prohlídce jiných prostor, vydaného Okresním soudem v Olomouci 10. 1. 2014 pod č. j. 0 Nt 2443/2014-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 2 odst. 3 a z čl. 90 Ústavy ČR, z čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že na základě návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vydal soudce Okresního soudu v Olomouci JUDr. Michal Jelínek dne 9. 1. 2014 pod č. j. 0 Nt 2434/2014-11 příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, kterým bylo rozhodnuto tak, že se nařizuje prohlídka jiných prostor a pozemků, která bude provedena v garáži č. X1 nacházející se v domě v obci Olomouc na ulici M. Jde o nemovitost, která je podle výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, zapsána na listu vlastnictví: X2, pro katastrální území Nová Ulice, obec a okres Olomouc, na parcele parcelní číslo: St. X3, jejímž spoluvlastníkem je stěžovatel, neboť je dáno důvodné podezření, že se zde nacházejí věci důležité pro trestní řízení. Na základě návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci dále vydal soudce Okresního soudu v Olomouci JUDr. Michal Jelínek dne 10. 1. 2014 pod č. j. 0 Nt 2443/2014-11 příkaz k domovní prohlídce, kterým bylo rozhodnuto tak, že se nařizuje domovní prohlídka, která bude provedena v bytě, který se nachází v bytovém domě č.p. X4 v obci Olomouc, na ulici M., okres Olomouc, včetně všech příslušenství popsaného bytu a prostor k němu náležejících, přičemž tato nemovitost je podle výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, zapsána na listu vlastnictví: X2, pro katastrální území Nová Ulice, obec a okres Olomouc, na parcele parcelní číslo: St. X3, jejímž spoluvlastníkem je stěžovatel, neboť je dáno důvodné podezření, že se zde nacházejí věci důležité pro trestní řízení. Prohlídka jiných prostor a pozemků a současně domovní prohlídka byla následně dne 14. 1. 2014 provedena pracovníky Policie České republiky, Útvaru odhalování organizovaného zločinu, a to za účasti ustanoveného zástupce České advokátní komory (dále jen jako "ČAK") a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Při prohlídce byly zajištěny elektronické nosiče dat a dva notebooky, které byly zabezpečeny přítomným zástupcem ČAK a následně odvezeny na ČAK. Soudkyně Okresního soudu v Olomouci následně podala návrh na nahrazení souhlasu zástupce ČAK. O tomto návrhu bylo rozhodováno soudcem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci. ČAK následně obdržela vyrozumění soudce krajského soudu o tom, že k návrhu nepřihlíží, jelikož tento byl podán někým, kdo k návrhu není oprávněn, dále neobsahuje všechny náležitosti a je neurčitý, event. nesrozumitelný. ČAK tedy v návaznosti na uvedené skutečnosti zajištěné nosiče dat a notebooky vydala zpět stěžovateli (stěžovatel se tedy nedomáhá zákazu porušování svých práv, ale jen zrušení napadených neústavních příkazů).
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu s výše uvedenými ústavními zásadami. Z textu návrhu, jakož i následně vydaných příkazů vyplývá, že závěr o podezření, že by se snad stěžovatel měl nějakým způsobem podílet na vynášení písemností vytvořených klientem z vazební věznice, byl odvozen pouze z písemných poznámek jeho klienta. K vydání napadených příkazů bylo přistoupeno na základě toho, že jméno stěžovatele se objevovalo v osobních poznámkách klienta, a proto orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že se stěžovatel podílí na vynášení písemností vytvořených klientem z vazební věznice. Celkem se jedná o 13 odkazů na písemnosti vytvořené klientem stěžovatele. V jedenácti z nich je vycházeno z tzv. analytické zprávy č. 2 (v příkazu je označována jako AZ 2), ve zbývajících dvou případech je vycházeno z úředních záznamů. Analytická zpráva je dokument o rozsahu 166 listů ze dne 4. 11. 2013, který byl vytvořen policejním orgánem. Policejní orgán při jejím vytvoření postupoval tak, že "přepsal" písemnosti zajištěné na cele klienta v průběhu roku 2013 a připojil svůj komentář. V analytické zprávě tedy nejsou založeny originály či alespoň kopie poznámek klienta, jež byly policejním orgánem získány shora popsaným způsobem. Obecnému soudu je dle stěžovatele třeba vytknout především to, že při zvažování, zda přistoupí k vydání příkazů nebo nikoliv, vycházel toliko ze shora uvedené analytické zprávy, jakož i úředního záznamu. Analytická zpráva však neobsahuje originály listin zajištěných klientovi, popř. jejich kopie. Jedná se o údajně přepsané klientovy poznámky, které jsou doprovázeny subjektivními komentáři policejního orgánu, který analytickou zprávu zpracoval. Obecný soud tak bez jakékoliv přezkumné činnosti zcela převzal komentáře policejního orgánu a na těchto následně "postavil" odůvodnění daných příkazů. Obecný soud vyšel podle stěžovatele pouze ze subjektivních, zkreslených a v určitém ohledu i nepravdivých komentářů policejního orgánu. Stěžovatel pak upozorňuje na to, že podle příkazů cílem prohlídky bylo nalezení i těchto věcí: účetní doklady, doklady o odběru lihu, účelově vytvořené daňové doklady, finanční prostředky související s trestnou činností či dokonce zbraně. Pokud by účelem provedených prohlídek skutečně mělo být pátrání po účelově vytvořených dokladech či snad dokonce zbraních, muselo by podezření, že v bytě a garáži stěžovatele se takové věci mohou nacházet, mít alespoň elementární podklad ve skutkových zjištěních (k tomuto by musely být předloženy relevantní důkazy a indicie).
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní soud pak poukazuje ustáleně na doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů prověřujících páchání trestné činnosti v přípravné fázi trestního řízení. Tyto orgány (zejména pak obecné soudy) mají nejlepší předpoklad pro apriorní posouzení přiměřenosti prováděného úkonu a Ústavnímu soudu pak zásadně nepřísluší ex post posuzovat oprávněnost jejich úvah a závěrů, a to i v případě, že by se s nimi neztotožňoval. Jak vyplývá již z trestního řádu, uvažuje rozhodující obecný soud při nařizování úkonů zasahujících základní práva v přípravném řízení vždy toliko v rovině pravděpodobností a vyvažování ohrožených zájmů. Ústavní soud by v tomto směru mohl na ochranu základních práv prohlídkou dotčené osoby zasáhnout toliko v případě zjevného excesu v odůvodnění předmětného příkazu; tedy např. v situaci, kdy je z příkazu zjevné, že se soud poměřováním dotčených zájmů vůbec nezabýval nebo jeho úvahy postrádají racionálnost. K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Naopak sám stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že zásahu do jeho práv již bylo obecnými soudy zamezeno.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu