ECLI:CZ:US:2014:1.US.832.14.1
sp. zn. I. ÚS 832/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Víta Kleinhampla, právně zastoupeného Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem Míru 17, Rokycany, proti výrokům I. a III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 2013 č. j. 13 Co 203/2013-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 5. 3. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Výrokem I. napadeného rozsudku byl rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 18. 2. 2014 č. j. 5 C 7/2012-111 ve výroku, jímž byla žaloba žalobkyně na úhradu výživného za dobu od 1. 1. 2012 do 31. 7. 2013 zamítnuta, změněn tak, že žalovaný (stěžovatel) je povinen zaplatit žalobkyni za uvedené období celkem částku 36 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí. Ve zbývající části, tj. za dobu od 1. 8. 2013 do 31. 12. 2013, jíž byla žaloba žalobkyně zamítnuta, se rozsudek soudu prvního stupně, stejně tak jako co do částky 2 000 Kč za dobu od 1. 1. 2012 do 29. 2. 2012, potvrzuje. Podle výroku III. rozsudku nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že podle jeho přesvědčení nedošlo k zákonnému vzniku jeho vyživovací povinnosti k žalobkyni - neprovdané matce. Porušení svých práv spatřuje zejména v postupu odvolacího soudu, který nesprávně posoudil výklad ustanovení zákona o rodině a dle názoru stěžovatele tak nesprávně vyhověl názoru matky, která argumentovala tím, že vyživovací povinnost stěžovatele vůči její osobě bez dalšího vznikla narozením dítěte a tou skutečností, že rodiče nezletilého nejsou manžely.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným rozhodnutím obecných soudů, ani v řízení předcházejících jeho vydání, nedošlo.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny. Toto právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení. Ústavní soud neshledal, že by se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného (čl. 37 odst. 3 Listiny). To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.
7. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku stěžovatele se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
8. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. V dané věci Ústavní soud požadavkům citovanému ustanovení zákona vyhověl.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatele, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu