ECLI:CZ:US:2014:1.US.878.14.1
sp. zn. I. ÚS 878/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem Dlouhá 141, Příbram, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami z 29. 4. 2013 č. j. 2 T 74/2012, usnesení Krajského soudu v Praze z 28. 8. 2013 č. j. 12 To 295/2013-168 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR z 18. 12. 2013 č. j. 5 Tdo 1366/2013-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a presumpce neviny, chráněné článkem 40 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že byl stěžovatel uznán vinným, že dne 21. 4. 2012 v noci ve vestibulu kulturního domu v obci Tochovice, okres Příbram, před větším počtem osob fyzicky napadl úderem pěstí do obličeje poškozeného, který v důsledku uvedeného útoku utrpěl zranění spočívající v odlomení kousacích hran zubů 11 a 21, oděrkách horního rtu, dislokované zlomenině nosních kůstek, pohmoždění levé tváře a očnice vlevo, které si vyžádalo lékařské ošetření, přičemž poškozeného uvedená zranění omezovala podstatným způsobem v obvyklém způsobu života po dobu delší 1 týdne. Toto jednání bylo kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 trestního zákoníku a přečin výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18ti měsíců.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, které zasáhlo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a do zásady presumpce neviny. K podstatě namítaného porušení shora uvedených základních práv zaručených ústavním pořádkem stěžovatel uvádí, že již v průběhu nalézacího řízení odmítal závěr orgánů činných v trestním řízení, že pachatelem stíhaných přečinů je právě on. Již z průběhu nalézacího řízení je zřejmé, že výrok o vině stěžovatele je založen na hodnocení svou skupin protichůdných důkazů, a to svědeckých výpovědí poškozeného a jeho přítelkyně, kteří stěžovatele usvědčují, a svědeckých výpovědí, které závěr o vině stěžovatele popírají. Stěžovatel je toho názoru, že soudy nižších stupňů přistoupily k hodnocení důkazů - svědectví osob blízkých stěžovateli tím způsobem, že tyto jsou bez dalšího nepravdivé, nevěrohodné, a naopak svědectví poškozeného a osoby jemu blízké nekriticky přijaly jako věrohodné. Rovněž výpověď policisty byla hodnocena v neprospěch stěžovatele, ačkoli z ní závěr o jednoznačném označení osoby útočníka učinit nelze. Stěžovatel se tedy domnívá, že závěr, ke kterému obecné soudy dospěly ohledně pachatelství útoku a viny stěžovatele, se kvůli nevěrohodnosti, resp. vzájemném rozporu přímých důkazů a nedostatečnosti nepřímých důkazů, ocitl v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jimiž nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, že právě stěžovatel je pachatel útoku na poškozeného.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu