ECLI:CZ:US:2014:1.US.949.14.1
sp. zn. I. ÚS 949/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, se sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 30 Cdo 735/2013-86, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012, č. j. 30 Co 386/2012-57, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 2012, č. j. 22 C 111/2011-40, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností ze dne 12. 3. 2014, která po doplnění splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Usnesením Nejvyššího soudu (dále také "dovolací soud") ze dne 17. 12. 2013, č. j. 30 Cdo 735/2013-86, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 23. 10. 2012, č. j. 30 Co 386/2012-57. Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také "soud prvního stupně) ze dne 15. 5. 2012, č. j. 22 C 111/2011-40, o zamítnutí žaloby stěžovatele.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy.
Žalobou ze dne 4. 5. 2011 se stěžovatel jako žalobce po žalované České republice domáhal omluvy za nesprávný úřední postup a finančního zadostiučinění ve výši 150 000,- Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna zejména nečinností Okresního soudu v Nymburce v dědickém řízení vedeném pod sp. zn. 24 D 534/2010, která měla spočívat v nesprávném postupu při vyřizování návrhu stěžovatele na zajištění dědictví po zesnulém Josefu Radoňovi. Stěžovatel uvádí, že dne 20. 5. 2010 během jednání s vedoucí dědického oddělení Okresního soudu v Nymburce požadoval podle §175e občanského soudního řádu (ve znění účinném k tomuto dni) zajištění dědictví včetně toho, aby byl po jeho zesnulém otci proveden soupis věcí. Ze strany soudu však bylo stěžovateli sděleno, že tento postup bude uskutečněn až poté, co bude věc přidělena notáři jako soudnímu komisaři. Soupis věcí na místě samém a zapečetění domu byly provedeny notářkou JUDr. H. Vančurovou dne 4. 6. 2010. Stěžovatel v řízení proti České republice jako důkazy navrhl spis Okresního soudu v Nymburce, vedený pod sp. zn. 24 D 534/2010, stanovisko žalované ze dne 21. 12. 2010, uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., ze dne 9. 8. 2010, a stížnost stěžovatele na průtahy v řízení vedeném Okresním soudem v Nymburce pod sp. zn. 24 D 534/2010.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 2012, č. j. 22 C 111/2011-40, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že ze spisu vedeného v dědickém řízení pod sp. zn. 24 D 534/2010 zjistil, že stěžovatel dne 17. 5. 2010 podal návrh na zahájení dědického řízení po zesnulém Josefu Radoňovi. Dne 18. 5. 2010 byl soudem vyzván k doplnění návrhu o úmrtní list nebo doklad, z nějž by vyplývala smrt jeho otce. Ze spisu vyplývá, že stěžovatel dne 20. 5. 2010 sdělil, že nemá žádnou zprávu o úmrtí a že tato informace by měla být k dispozici v jičínské nemocnici. Stejného dne pak stěžovatel požádal o urychlené předání věci notářce. Dne 21. 5. 2010 byla jičínská nemocnice vyzvána ke sdělení, zda došlo k úmrtí otce stěžovatele a téhož dne byla tato skutečnost ověřena. Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 5. 2010, sp. zn. 24 D 534/2010, bylo zahájeno dědické řízení. Dne 2. 6. 2010 bylo notářkou provedeno předběžné šetření a ke stejnému dni bylo nařízeno opatření podle §175e občanského soudního řádu o zajištění dědictví. To bylo provedeno dne 4. 6. 2010. Soud prvního stupně tedy konstatoval, že za situace, kdy notářce došla žádost stěžovatele o zajištění dědictví dne 31. 5. 2010 a notářka provedla předběžné šetření dne 2. 6. 2010, přičemž k 4. 6. 2010 nastaly účinky zajištění dědictví, se nejedná o žádné prodlení a tudíž ani o nesprávný úřední postup. Soud prvního stupně se vypořádal i s tvrzením stěžovatele, že zajištění dědictví lze dovodit již z podání ze dne 20. 5. 2010. Pokud dne 20. 5. 2010 soud neměl k dispozici ověřenou zprávu o úmrtí otce stěžovatele a současně stěžovatelem nebyl tvrzen žádný důležitý zájem na bezodkladném jednání podle §175e občanského soudního řádu, nejednalo se o nesprávný postup.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm zejména uvedl, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav, že nesprávně právně posoudil věc a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Nesprávné zjištění skutkového stavu mělo spočívat v neprovedení dokazování na základě spisu Okresního soudu v Nymburce vedeného pod sp. zn. 24 D 534/2010. Podle informací dostupných v databázi infoSoud Okresní soud v Nymburce spis Obvodnímu soudu pro Prahu 2 nikdy neodeslal. Rovněž nesouhlasil s tvrzením soudu, že v dědickém řízení nebyl doložen důležitý zájem na bezodkladném jednání. V neposlední řadě upozornil, že soud prvního soudu vycházel pouze z tvrzení žalované, přičemž tvrzení a návrhy stěžovatele ignoroval. K nesprávnému právnímu posouzení stěžovatel uvedl, že návrh na zajištění dědictví podal již 20. 5. 2010, nikoliv až ke dni 31. 5. 2010, jak tvrdí soud prvního stupně. Pokud nebyl ustaven notář jako soudní komisař v dědickém řízení, měl neodkladné úkony činit civilní soud. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně měla spočívat v ignorování skutkových tvrzení a právní argumentace stěžovatele.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012, č. j. 30 Co 386/2012-57, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně založil rozhodnutí na správném zjištění skutkového stavu a rovněž na správném právním posouzení. S námitkami a argumenty stěžovatele se řádně vypořádal, a to jak k tvrzenému důkazu spisem Policie České republiky, tak i ostatním, kdy je soud odmítl provést s odkazem na jejich nadbytečnost. Odvolací soud v odůvodnění rovněž vyslovil přesvědčení, že soud prvního stupně nepochybil, ani co se aplikace procesních předpisů týče, zejména pak v oblasti aplikace §175e odst. 1 občanského soudního řádu. Postup soudu a notářky jako soudní komisařky označil za standardní a nelze jim vytknout žádnou prodlevu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel nenárokové dovolání. V něm vymezil celkem dvanáct otázek zásadního právního významu, o něž opíral přípustnost. Dále uvedl, že právní posouzení soudu prvního stupně a odvolacího soudu je nesprávné a v rozporu s kogentní normou, konkrétně s občanským soudním řádem a zákonem č. 82/1998 Sb. Obecné soudy dále neměly respektovat stávající judikaturu Nejvyššího soudu, rovnost stran a zákaz svévole.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 30 Cdo 735/2013-86, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi stěžovatelem tvrzenými otázkami považovanými za otázky zásadního právního významu, kdy ani jednu z nich nepovažoval za důvodnou pro posouzení dovolání za přípustné.
II.
Výše uvedená rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího soudu a Nejvyššího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností, neboť dle jeho názoru zasáhla do jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Postupu obecných soudů v prvé řadě vytýká libovůli a svévolnou interpretaci použitých právních předpisů. To mělo spočívat zejména v neprovedení stěžovatelem navržených důkazů, především spisem Okresního soudu v Nymburce vedeného v dědickém řízení pod sp. zn. 24 D 534/2010. V této souvislosti uvádí, že povinností soudu prvního stupně bylo zaznamenat průběh jednání nejen formou písemného protokolu, ale rovněž zvukovým či obrazově zvukovým záznamem. Stejně tak měly soudy opomenout i další argumenty a tvrzení stěžovatele, především návrh na provedení důkazu spisem Policie České republiky. Stěžovatel dále nesouhlasí s tvrzením obecných soudů, že v souzené věci nebyly splněny předpoklady pro bezodkladné jednání soudu v dědickém řízení, naopak byl soudem v rozporu se zákonem vyzván, aby doložil úmrtí svého otce, což nebyla jeho povinnost. Nejvyšší soud v této oblasti dále pochybil tím, že ani jednu ze stěžovatelem vymezených otázek nepovažoval za otázku zásadního právního významu, která by zakládala přípustnost dovolání. Opomenutým důkazům je věnována samostatná část ústavní stížnosti. Mělo se jednat o neprovedení důkazu spisem soudu vedeném v dědickém řízení, uplatněním nároku na náhradu škody ze dne 9. 8. 2010, stížností na průtahy v řízení, obsahem spisu vedeného Policií České republiky a návrhem na zajištění dědictví ze dne 31. 5. 2010. Poslední část argumentace obsažené v ústavní stížnosti je zaměřena na nesprávnost závěrů Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Nejvyšší soud dle tvrzení stěžovatele nerespektoval dřívější judikaturu Ústavního soudu zaměřenou na uplatňování dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012).
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
V rámci přípravy jednání Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka k vyjádření. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že žádná ze stěžovatelem vymezených otázek nedosahovala úrovně zásadního právního významu, současně se vypořádal s tvrzením stěžovatele o nerespektování dříve vyslovených závěrů Ústavního soudu. Městský soud v Praze zcela odkázal na písemné vyhotovení napadeného rozsudku. Obvodní soud pro Prahu 2 ani vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřili. Stěžovatel nepodal proti vyjádření Nejvyššího soudu a Městského soudu repliku.
IV.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozhodnutím obecného soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.
K zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V souzené věci však k takovému zásahu nedošlo.
Z odůvodnění všech napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak soud prvního stupně a soud odvolací, tak i Nejvyšší soud se věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí podložily řádným odůvodněním. V nyní souzené věci lze dokonce konstatovat, že stěžovatel pouze polemizuje s aplikací jednoduchého (podústavního) práva ze strany obecných soudů. Tento argument však nelze uznat, neboť jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací došly k závěru o správnosti úředního postupu obecného soudu na základě řádně provedeného dokazování, právního hodnocení aplikací správných ustanovení právního řádu a za současného přísného respektování judikatury Nejvyššího soudu. Jejich rozhodnutí jsou řádně zdůvodněna a v žádném případě nelze učinit závěr o jejich nepřezkoumatelnosti. I proto také nelze uznat argument stěžovatele, že se obecné soudy nezabývaly konkrétními okolnostmi tvrzeného vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
Argumenty stěžovatele lze rozdělit do dvou skupin. První je zaměřena na tvrzení svévolného rozhodování obecných soudů, které měly opomenout argumenty, tvrzení a důkazní návrhy stěžovatele. K tvrzení stěžovatele, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl proveden důkaz spisem Okresního soudu v Nymburce, vedeného v dědickém řízení po zesnulém otci stěžovatele, Ústavní soud uvádí, že se nezakládají na pravdě. Z odůvodnění napadeného rozsudku i protokolu z jednání, kterého se stěžovatel jako žalobce osobně nezúčastnil, je zřejmé, že důkaz tímto spisem byl proveden. Na tomto místě lze souhlasit s tvrzením odvolacího soudu, že protokol z jednání soudu je veřejnou listinou, u níž se presumuje její pravdivost, pokud nedojde k prokázání opaku. Tvrzení stěžovatele odkazující na informace v databázi infoSoud je nedostačující, neboť, jak přímo uvádí sám server www.justice.cz, jedná se o data pouze informativního charakteru. K tvrzení stěžovatele, že je povinností soudu pořídit z jednání zvukový či obrazově zvukový záznam, Ústavní soud uvádí, že §40 odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje z tohoto pravidla výjimku. K opomenutí ostatních důkazních návrhů ze strany stěžovatele rovněž nedošlo, neboť zejména odvolací soud detailně rozvádí, proč stěžovatelem navržené důkazy nebyly provedeny.
K druhé skupině tvrzení stěžovatele, zaměřených na nesprávné právní posouzení, Ústavní soud uvádí, že ani zde nelze shledat pochybení obecných soudů. Pokud stěžovatel argumentuje nesprávnou interpretací občanského soudního řádu obecnými soudy, spočívající v posouzení povinnosti zakotvené zejména v §175e, je nutno konstatovat, že i s tímto tvrzením se obecné soudy řádně vypořádaly, kdy shodně uvedly, že stěžovatel neprokázal důležitý zájem na takovém postupu soudu, resp. že ze strany notářky jako soudní komisařky, která zajištění dědictví provedla v řádu jednotek dnů, nedošlo k žádnému pochybení ani prodlení. K tvrzení stěžovatele, že byl Okresním soudem v Nymburce nezákonně požádán o doložení úmrtí svého otce, pak Ústavní soud dodává, že ani v tomto bodě nelze shledat žádné pochybení, neboť pokud stěžovatel tvrdil, že jeho otec zemřel, byl první, na koho se obecné soudy logicky obrátily s žádostí o doložení úmrtí. Pokud stěžovatel potřebnou informaci neposkytl, využily obecné soudy dalších prostředků zjištění této skutečnosti, přičemž je zřejmé, že následující den po odpovědi stěžovatele na položenou otázku vyzvaly nemocnici k ověření pravdivosti stěžovatelova tvrzení. K nesprávnému právnímu posouzení, které mělo u Nejvyššího soudu spočívat v nepřípustnosti dovolání v důsledku nevymezení žádné otázky zásadního právního významu, Ústavní soud uvádí, že ani v této oblasti nedošlo ze strany obecných soudů k pochybení. Naopak je z usnesení Nejvyššího soudu jednoznačně zřejmé, že došlo k posouzení každé z dvanácti otázek zvlášť, přičemž u každé z nich bylo řádně uvedeno, proč nezakládá přípustnost dovolání.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost vyznívá spíše jako polemika s rozhodnutími obecných soudů, resp. jimi provedeným dokazováním, což však nedosahuje ústavního rozměru. Tento závěr se opírá mimo jiné o fakt, že stěžovatel se osobně neúčastnil ani jednání soudu prvního stupně, ani jednání soudu odvolacího. Lze tedy uvést, že pokud obecné soudy na základě řádného dokazování dospěly k závěrům odlišným od stěžovatelova přesvědčení, jedná se o závěry nezávislých soudů, do jejichž činnosti je zásah Ústavního soudu nepřípustný.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
V.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomu usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu