ECLI:CZ:US:2014:1.US.999.13.1
sp. zn. I. ÚS 999/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ochranné organizace autorské - Sdružení autorů děl výtvarných umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, o. s. IČ: 601 66 916, se sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, se sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012, č. j. 13 Co 591/2011-318, a proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 7. 2011, č. j. 30 C 37/2004-252, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označeným výrokům rozsudků obecných soudů. Výrokem I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012, č. j. 13 Co 591/2011-318, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 7. 2011, č. j. 30 C 37/2004-252. Výrokem II. tohoto rozsudku bylo dále rozhodnuto tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán a zároveň také Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná. V platném právu je tato zásada vyjádřena v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V civilním řízení soudním to znamená, že je v prvé řadě na obecných soudech, aby poskytly ochranu základním právům a svobodám stěžovatele (srov.
čl. 4 Ústavy). Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dále uvádí, že výše konstatované pravidlo platí i pro mimořádný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 5. 2014 a informací dostupných na serveru infoSoud (www.justice.cz) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dne 7. 3. 2013 napadl stejné rozhodnutí v plném rozsahu (tedy včetně výroku o nákladech odvolacího řízení) dovoláním, o kterém Nejvyšší soud dosud pravomocně nerozhodl. Z tohoto důvodu není ústavní stížnost přípustná.
Pokud stěžovatel uplatnil mimořádný opravný prostředek a bude o něm rozhodnuto tak, že není přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2014
Ivana Janů,v.r.
soudce zpravodaj