ECLI:CZ:US:2014:2.US.1065.14.1
sp. zn. II. ÚS 1065/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Vondráčkové, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem Západní 449, Chýně, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, č. j. 29 Cdo 663/2013-407, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v článku 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího soudu vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 18. 3. 2011, č. j. 11 C 4/2004-273, Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka po žalované Daně Dobřichovské, (dále jen "žalovaná"), domáhala zaplacení 456 733 Kč (výrok I.), uložil stěžovatelce, aby žalované zaplatila 456 733 Kč s úrokem z prodlení blíže specifikovaným ve výroku rozsudku (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Rozsudek soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 11. 2012, č. j. 27 Co 340/2011-324, tak, že potvrdil výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (druhý výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve věci žaloby (třetí výrok) a ve věci vzájemného návrhu (čtvrtý výrok), a zavázal stěžovatelku, aby zaplatila České republice soudní poplatek ve výši 9 135 Kč (pátý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem odmítl dovolání proti té části druhého výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2012, č. j. 27 Co 340/2011-324, jíž byl změněn výrok III. rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 3. 2011, č. j. 11 C 4/2004-273, o nákladech řízení ve věci vzájemné žaloby, a proti čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení ve věci vzájemné žaloby (výrok I.), a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2012, č. j. 27 Co 340/2011-324, v části prvního výroku, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 3. 2011, č. j. 11 C 4/2004-273, o zamítnutí žaloby o zaplacení 456.733 Kč, v části druhého výroku, jíž byl změněn výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení ve věci žaloby, a ve třetím a pátém výroku, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.).
3. Stěžovatelka spatřuje pochybení Nejvyššího soudu v tom, že nerozhodl o jejím návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Stěžovatelka taktéž brojí proti tvrzení dovolacího soudu, že v dovolání argumentovala toliko proti rozhodnutí stran své žaloby, nikoli vůči vzájemnému návrhu, o němž proto Nejvyšší soud nerozhodoval. Stěžovatelka uvádí, že zřetelně označila rozsah, v němž rozhodnutí napadá, navíc spolu obě žaloby neoddělitelně argumentačně souvisejí. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že dovoláním důrazně brojila vůči výrokům o náhradě nákladů řízení, které s rozhodnutími o žalobách úzce souvisejí.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, kdežto vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu napadeného rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu nedošlo.
5. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu stěžovatelkou přiložených listin a vyžádaného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2012, č. j. 27 Co 340/2011-324, soud prvního stupně na základě vzájemné žaloby uložil stěžovatelce, aby žalované zaplatila 456 733 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně stěžovatelky ve smyslu §451 odst. 2 občanského zákoníku z právního důvodu, který odpadl (zrušené rozhodnutí). Nelze tedy přisvědčit stěžovatelce v tom, že by Nejvyšší soud postupoval svévolně či formálně, když námitky stěžovatelky týkající se samotné žaloby neposuzoval jako námitky vztahující se ke vzájemné žalobě, která byla podána z titulu vydání bezdůvodného obohacení (které je nutno vrátit bez ohledu na výsledek sporu, který nelze předvídat). Na výše uvedeném nic nemění skutečnost, že v původním řízení vedoucím k posléze zrušenému rozsudku, kterým bylo žalobě stěžovatelky vyhověno, obecné soudy vycházely ze shodné argumentace, kterou nyní stěžovatelka uplatňuje v řízení o žalobě, ani skutečnost, že stěžovatelka brojila vůči výrokům o náhradě nákladů řízení, které s rozhodnutími o žalobách úzce souvisejí. Ústavní soud dodává, že v době podání ústavní stížnosti řízení o žalobě stěžovatelky nebylo pravomocně ukončeno, neboť soudní řízení dále pokračuje pod zn. 27 Co 340/2011 u Krajského soudu v Brně, kterému byla věc napadeným rozhodnutím dovolacího soudu vrácena (výrok II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, č. j. 29 Cdo 663/2013-407, který však stěžovatelka ústavní stížností nenapadá). Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. V případě, že by - podle názoru stěžovatelky - konečné rozhodnutí ve věci narušilo její ústavně zaručená práva, mohla by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.
6. Pokud stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud nerozhodl o jejím návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že ve smyslu §243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Povolení odkladu vykonatelnosti či právní moci je mimořádným zásahem do právní jistoty účastníků soudního řízení, a není tudíž automaticky vydáno na základě návrhu dovolatele, nýbrž k němu může dojít jen ve zcela odůvodněných případech. Ve skutečnosti, že oproti názoru stěžovatelky k takovému závěru v její věci Nejvyšší soud nedospěl, nespatřuje Ústavní soud vybočení z mezí ústavnosti. Za situace, kdy je vydáno konečné rozhodnutí ve věci, by Ústavní soud nemohl vyhovět této námitce ani teoreticky. Pokud je meritorně rozhodnuto, nedává smysl rozhodovat o zatímních úpravách vztahů.
7. Stejně tak Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelce v tom, že by se Nejvyšší soud nezabýval jejími námitkami vůči výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Dovolací soud stěžovatelce s odkazem na svou konstantní judikaturu vyložil, že dovolání proti té části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení ve věci vzájemné žaloby, a proti čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení ve věci vzájemné žaloby, není objektivně přípustné. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady, vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu