ECLI:CZ:US:2014:2.US.1074.14.1
sp. zn. II. ÚS 1074/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) Pavla Koláře a nezletilého b) Mojmíra Václava Koláře, nezletilý zastoupen zákonnými zástupci Ing. Pavlem Kolářem a Mgr. Yvettou Radimeckou, oba stěžovatelé zastoupeni JUDr. Leošem Brantálem LL.M., advokátem, se sídlem Purkyňova 787/6, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013 č.j. 28 Cdo 507/2013-153, za účasti vedlejších účastníků Jindřicha Procházky a Jindřišky Procházkové takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 3. 2014, stěžovatelé napadli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 507/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2012, č.j. 11 Co 385/2012-123, jako nepřípustné dle §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), ve znění účinném do 31. 12. 2012, dle kterého dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč a v obchodních věcech 100.000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.
Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení, v projednávané věci žalobci napadli výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žaloba co do částky 71.500 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Jelikož žalobou uplatněný nárok (dovoláním napadený výrok) není na straně žalobců solidárního charakteru, z petitu žaloby nevyplývá, v jakém poměru má být dluh jednotlivým žalobcům zaplacen, a jde o dělitelné plnění, může každý z věřitelů (žalobců) požadovat jen svůj díl (to jest jednu polovinu - srov. §512 odst. 1, dále pak §511 a 513 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) pohledávky. Požadavek žalobců na solidární plnění se totiž upínal toliko k povinnosti žalovaných, kteří tak měli být zavázáni plnit rukou společnou a nerozdílnou (každý ze žalovaných plní celou částku žalobcům dle jejich podílů). Dílčí nároky žalobců při požadavku na zaplacení celkové částky 71.500 Kč s příslušenstvím (s ohledem na rovnodílnost jejich podílů) přitom nepřesahují částku 50.000 Kč (71.500 Kč : 2 = 35.750 Kč), a proto je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) OSŘ, neboť přípustnost dovolání (z hlediska posledně citovaného ustanovení) proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50.000,- Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 111/2009).
Tento výklad však stěžovatelé považují za formalistický a rozporný se závěry jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu - rozsudku ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4713/2007 - dle kterého podíloví spoluvlastníci nemovitosti jsou z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni vůči jiným osobám rukou společnou a nerozdílnou, to jest solidárně. Nadto rovněž dle poučení odvolacího soudu bylo dovolání přípustné.
Po věcné stránce pak stěžovatelé, kteří po žalovaných požadovali bezdůvodné obohacení za užívání bytové jednotky bez právního titulu, zpochybňují správnost toho, že soudy prvého a druhého stupně přiznaly relevanci žalovanými uplatněné námitce promlčení, kdy mají za to, že byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, když žalovaní se aktivně bránili vyklizení bytu a vše zdržovali při plném vědomí toho, že se na úkor žalobců bezdůvodně obohacují.
Z uvedených důvodů jsou stěžovatelé přesvědčeni, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména, pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Je pravdou, že Nejvyšší soud předmětné ustanovení §237 odst. 2 písm. a) OSŘ ve znění účinném do 31. 12. 2012 vykládá poněkud restriktivně, nicméně takováto skutečnost sama o sobě ještě není důvodem k zásahu Ústavního soudu. To pak zejména, pokud Nejvyšší soud svůj právní názor řádně odůvodnil, a tento názor je i v souladu s jeho dlouhodobou ustálenou judikaturou, která byla i publikována, jak Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí případně upozorňuje, v odborném tisku a Sbírce soudních rozhodnutí, vzhledem k čemuž jej nelze považovat ani za nějak překvapivý. Na tomto konstatování nemůže ničeho změnit ani poukaz stěžovatelů na starší rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4713/2007, který nevychází ze skutkově podobné situace a ani otázkou přípustnosti dovolání se nijak nezabývá (srovnej naopak usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3939/2013). Stejně tak i případné vadné poučení odvolacího soudu o tom, že je dovolání přípustné, nemůže tuto přípustnost založit.
Pokud jde o další část argumentace stěžovatelů, za situace, kdy je ústavní stížností napadeno toliko rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo podané dovolání odmítnuto jako nepřípustné, Ústavní soud nemá prostor se jí zabývat. Jen nad rámec věci tak lze podotknout, že k dobrodiní spočívajícímu v hodnocení námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je obecně na místě přistupovat toliko výjimečně, kdy v právu občanském se uplatňuje princip vigilantibus iura.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu