ECLI:CZ:US:2014:2.US.1124.14.1
sp. zn. II. ÚS 1124/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Slavíka, zastoupeného Mgr. Monikou Fiantovou, advokátkou, se sídlem Havlíčkova 13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2013, č. j. 20 Cdo 1013/2013-761, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 24. 10. 2012, č. j. 58 Co 211/2012-580, a proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 6. 2012, č. j. 12 Nc 3295/2007-476, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje průběh exekučního řízení před obecnými soudy, jehož se účastnil jako povinný.
Usnesením Okresního soudu v Kroměříži (dále také "soud prvního stupně") ze dne 13. 2. 2012, č. j. 12 Nc 3295/2007-301, byla částečně zastavena exekuce pro vymožení částky 1 639 600 Kč s příslušenstvím, jež byla vedena ve prospěch oprávněné Jaroslavy Tomečkové. Po vydání tohoto usnesení vyšlo najevo, že soudnímu exekutorovi nebyla dřívějším rozhodnutím přiznána náhrada nákladů exekuce a že soud dosud nerozhodl o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce ze dne 24. 6. 2011. Ze strany stěžovatele rovněž došlo k podání dalšího návrhu na zastavení exekuce, který byl dne 10. 4. 2012 doplněn.
Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 6. 2012, č. j. 12 Nc 3295/2007-476, proto bylo rozhodnuto tak, že exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 7. 2. 2010, č. j. 12 Nc 2895/2007-18, se pro částku 106 115,50 Kč částečně zastavuje (výrok I.), že návrh stěžovatele na zastavení exekuce, který byl dne 10. 4. 2012 doplněn, se ohledně nákladů exekuce a nákladů oprávněné zamítá (výrok II.), a že řízení o návrhu na zastavení exekuce doplněném dne 10. 4. 2012 se zastavuje. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že v rámci jiné exekuce (vedené pod sp. zn. 4 Nc 3294/2006) bylo kromě částky, pro niž již byla exekuce zastavena, vymoženo dalších 106 115,50 Kč. K výroku o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce pro její nepřiměřenost uvedl, že nemá za pravděpodobné, že by v přiměřeném čase mohla být pohledávka vymožena jiným způsobem, konkrétně přikázáním pohledávky. Co se nákladů exekuce a nákladů oprávněné týče, soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel má možnost uvedené výtky uplatnit v rámci námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Poslední výrok byl zdůvodněn tím, že o shodném návrhu stěžovatele již bylo dříve rozhodnuto pravomocným usnesením.
Proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně podala odvolání oprávněná, která uvedla, že jí částka ve výši 106 115,50 Kč nebyla poukázána.
Usnesení soudu prvního stupně, a to v celém rozsahu, napadl rovněž stěžovatel. Namítal zejména skutečnost, že ve věci nebylo nařízeno jednání, další výtka se týkala rozhodnutí o nákladech exekuce, resp. aplikace §150 občanského soudního řádu. Podstatná část odvolání byla zaměřena na argumentaci ve prospěch závěru o nepřiměřenosti nařízení exekuce prodejem nemovitostí, neboť v rozhodné době již byla oprávněné uhrazena celá jistina pohledávky, přičemž stěžovatel v blízké době očekával vyplacení další částky ve výši 738 909,55 Kč, které mu jako oprávněnému měly být vyplaceny v rámci rozvrhu výtěžku dosaženého v exekučním řízení proti jeho dlužníkovi, resp. očekával vyplacení kompenzace újmy způsobené nesprávným úředním postupem.
Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále také "odvolací soud") ze dne 24. 10. 2012, č. j. 58 Co 211/2012-580, bylo rozhodnuto tak, že odvolání stěžovatele proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně se odmítá (výrok I.) a že usnesení soudu prvního stupně se ve všech výrocích potvrzuje (výrok II.). Odvolací soud v odůvodnění zejména uvedl, že částka zbývající k vymožení (konkrétně 386 881 Kč a 226 051 Kč s příslušenstvím) převyšuje možnosti uspokojení oprávněné jiným způsobem provedení exekuce. Předpoklad vyplacení částky odpovídající náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem označil za hypotetický a spekulativní. Odvolací soud se rovněž vypořádal s námitkou týkající se rozhodnutí o nákladech exekuce. Uvedl, že o povinnosti hradit náklady exekuce bylo rozhodnuto už při zahájení exekuce, přičemž v dalším řízení bude určena již pouze jejich konkrétní výše. Uznává, že i v exekučním řízení přichází v úvahu aplikace §150 občanského soudního řádu, nicméně tento postup může být namístě až ve vztahu ke konkrétnímu vyčíslení nákladů exekuce. Jako věcně správný byl potvrzen i výrok III. usnesení soudu prvního stupně.
Proti výroku II. usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. V něm uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, resp. že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo zmatečnostními vadami. Jako otázky zásadního právního významu vymezil posouzení, zda je správný názor soudu, že ve věci nebylo třeba nařídit jednání, protože se neprovádělo dokazování, a posouzení, zda je v řízení o zastavení exekuce přípustné rozhodnout o zastavení exekuce ohledně jejích nákladů.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2013, č. j. 20 Cdo 1013/2013-761, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění zejména uvedl, že stěžovatel v dovolání neuvedl žádné konkrétní námitky proti závěru odvolacího soudu, že způsob provedení exekuce prodejem nemovitosti není zřejmě nevhodný. Nejvyšší soud se velmi podrobně vypořádal i s argumenty týkajícími se nákladů exekuce, kdy konkrétně uvedl, že pokud exekuce nebyla zastavena zcela, není soud povinen rozhodnout o všech nákladech, které v průběhu exekučního řízení vznikly.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jak rozhodnutím Nejvyššího soudu, tak i rozhodnutími odvolacího soudu a soudu prvního stupně bylo zasaženo do jeho základních práv.
V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel postupu obecných soudů vytýká, že při rozhodování o přiměřenosti exekuce nevycházely ze všech okolností případu. První podstatná námitka proti postupu obecných soudů se týká nenařízení jednání, a to zejména ve vazbě k navrženým důkazům na podporu tvrzení stěžovatele. Další obsah ústavní stížnosti je zaměřen na aplikaci a interpretaci §150 občanského soudního řádu, kdy stěžovatel rozvádí, z jakých důvodů považuje uložení povinnosti hradit náklady exekuce za nesprávné a nespravedlivé. Poslední podstatná část je zaměřena na námitku souběžného vedení více exekucí ve prospěch vymožení totožné pohledávky. Takto formulované námitky stěžovatel podporuje odkazy na publikovanou judikaturu. Významná část obsahu ústavní stížnosti je tvořena tvrzeními vyjadřujícími osobní pocity stěžovatele, které však jsou bez přímého právního významu.
S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadenými rozhodnutími obecných soudů a s předloženým spisem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "podústavního" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Podstata ústavní stížnosti se v převážné míře zaměřuje na polemiku s postupem obecných soudů, které o návrhu stěžovatele rozhodly bez nařízení jednání. Stěžovatel konkrétně uvádí, že soudy nevycházely ze všech okolností případu, resp. neprovedly důkazy, které stěžovatel navrhl na podporu svých tvrzení. Další podstatné námitky směřovaly proti souběhu výkonů téhož rozhodnutí a způsobu rozhodování o nákladech exekuce.
Žádnou z těchto námitek stěžovatele však nelze uznat.
K první podstatné námitce, tedy že obecné soudy rozhodovaly bez nařízení jednání a nepřihlédly k důkazům navrženým stěžovatelem, Ústavní soud uvádí, že zákon, konkrétně občanský soudní řád, soudům neukládá při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce nařídit jednání. Má se tak dít pouze tehdy, pokud soudy dospějí k závěru, že je nutno provést dokazování. Obecné soudy však v nyní souzené věci dokazování neprováděly. Při svém rozhodování vycházely ze sdělení soudního exekutora, přičemž jeho tvrzení neověřovaly prováděním dalších důkazů. Pokud však tato rozhodnutí řádně zdůvodnily, nejedná se o postup, který by zasahoval do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Další podstatná námitka směřovala proti souběžnému vedení exekuce pro vymožení povinnosti plynoucí z totožného exekučního titulu. Ani tento argument stěžovatele však nelze uznat, neboť jak ve své stížnosti uvádí, překážka litispendence v nyní souzené věci odpadla již v roce 2010 (str. 16 ústavní stížnosti).
Poslední významná argumentace stěžovatele je zaměřena na rozhodování o nákladech exekuce, resp. na aplikaci §150 občanského soudního řádu v exekučním řízení. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že při splnění zákonných předpokladů je aplikace §150 občanského soudního řádu přípustná rovněž při rozhodování o nákladech exekuce, nicméně se tak může stát pouze na základě okolností předvídaných v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Pro exekuční řízení je totiž typické, že o povinnosti nahradit náklady exekuce je rozhodováno již v okamžiku samotného zahájení, neboť bez uložení této povinnosti by náklady exekuce nemohly být vymáhány společně s povinností vyplývající z exekučního titulu. Jejich konkrétní výše je však závislá až na faktickém průběhu exekuce, a určuje se proto až na závěr, v nyní souzené věci v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Pokud se stěžovatel domnívá, že náhrada některých nákladů nyní vedené exekuce by mu neměla být uložena, má možnost tyto argumenty shrnout do námitek proti exekučnímu příkazu. Ústavní soud tak konstatuje, že ani v oblasti rozhodování o nákladech exekuce se obecné soudy nedopustily žádného pochybení.
K ostatním tvrzením stěžovatele Ústavní soud nepřihlížel, protože jsou hypotetické a spekulativní povahy, resp. pro podanou ústavní stížnost nemají právní význam. Pokud se stěžovatel domnívá, že nesprávným postupem v exekučním řízení mu byla způsobena majetková i nemajetková újma, není možné se pro tyto skutečnosti domáhat zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť tyto výroky nemají s uvedenými tvrzeními přímou souvislost. Stěžovateli lze naopak doporučit uplatnění náhrady uvedené újmy způsobené jím tvrzeným nesprávným postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení o ústavní stížnosti nebyl prokázán zásah do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.
IV.
Vzhledem k výše uvedenému byl návrh stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu