ECLI:CZ:US:2014:2.US.1411.14.1
sp. zn. II. ÚS 1411/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. Petra Ševčíka, IČ: 65495659, se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1481/4, insolvenčního správce úpadce Mlýny s.r.o., IČ: 28372573, se sídlem Praha 1, Truhlářská 1108/3, zastoupeného JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Pankráci 404/30a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2014 č. j. 26 Cdo 3016/2013-193, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012 č. j. 25 Co 330/2012-138 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. dubna 2012 č. j. 39 C 31/2011-106, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a nadace Museum Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových, IČ: 49370499, se sídlem Praha 1, U Sovových mlýnů 503/2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. dubna 2014, se stěžovatel, insolvenční správce úpadce Mlýny s.r.o. (dříve ZOO 1320 s.r.o., dále jen "úpadce"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu, že jimi měla být porušena ústavně zaručená práva úpadce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 20. listopadu 2012 č. j. 25 Co 330/2012-138 byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 25. dubna 2012 č. j. 39 C 31/2011-106, kterým bylo vyhověno žalobě vedlejší účastnice proti úpadci o vyklizení blíže vymezených nebytových prostor a pozemků, nacházejících se na Praze 1, v k. ú. Malá Strana. Oba soudy měly za prokázané, že vedlejší účastnice tyto nemovitosti užívala zčásti na základě smlouvy o výpůjčce, zčásti na základě nájemní smlouvy. Dne 26. února 2009 byla mezi ní jako pronajímatelkou a úpadcem jako nájemcem uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem byly jednak přímo některé tyto nemovitosti, jednak náplavka umístěná na zbylých z nich. Smlouva byla platně vypovězena dopisem ze dne 7. června 2010, jenž byl úpadci doručen 9. července 2010. K vyklizení a předání uvedených nemovitostí mělo dojít do 17. října 2010, stejně jako k doplacení nájemného a služeb. Protože úpadce vyklizené prostory až do rozhodnutí soudu vedlejší účastnici nepředal, byť je od října 2010 neužíval, byla předmětná žaloba důvodná a soud prvního stupně jí vyhověl. Dovolání úpadce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. ledna 2014 č. j. 26 Cdo 3016/2013-193 odmítl.
3. Stěžovatel spatřuje porušení základních práv úpadce v tom, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s námitkou neplatnosti smlouvy o nájmu ze dne 26. února 2009, která měla být důsledkem nezpůsobilosti pronajatých prostor být předmětem nájmu a omylu na straně stěžovatele vyvolaného vedlejší účastnicí ohledně možností využití těchto prostor. Z těchto důvodů jsou podle jeho názoru závěry obecných soudů ohledně platnosti uvedené smlouvy, jakož i platnosti její výpovědi, zatíženy vadou, jejímž důsledkem je nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Otázka platnosti uvedené smlouvy, byť byla v tomto řízení řešena pouze jako předběžná, je pro stěžovatele klíčová s ohledem na to, že v současnosti probíhají dvě další související soudní řízení. Prvním je řízení o žalobě vedlejší účastnice proti stěžovateli o zaplacení částky 2 973 924 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat dluh za nájemné a služby za období od března 2009 do 9. října 2010 a bezdůvodné obohacení od 10. října 2010 do 10. března 2011. Pokud by přitom předmětná smlouva o nájmu nebyla platná, vedlejší účastnice by se mohla domáhat pouze vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícímu v místě a čase obvyklému nájemnému, tedy částky ve výrazně menší výši. Dále jde o řízení o žalobě stěžovatele proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 4 796 148,33 Kč s příslušenstvím jako nároku podle §667 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, na náhradu za provedené investice, který je podmíněn tím, že předmětná nájemní smlouva byla platná. Pro případ, že by byla neplatná, žádá stěžovatel zaplacení částky 8 336 771,63 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení a náhrady škody. Stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice v obou těchto řízeních poukazuje na to, že otázka platnosti nájemní smlouvy byla pravomocně vyřešena právě v řízení o žalobě o vyklizení nemovitosti, pročež se jí, stejně jako souvisejícími námitkami, již není třeba znovu zabývat. Napadenými rozhodnutími proto mělo dojít nejen k porušení jeho práva na spravedlivý proces, nýbrž s ohledem na další probíhající řízení jim lze přiznat vliv i na jeho právo vlastnit majetek.
II.
Vlastní posouzení
4. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem napadených rozsudků a spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 31/2011, který si vyžádal pro účely tohoto řízení. Zjistil přitom, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a splňuje zákonem stanovené formální náležitosti. Zároveň je však zjevně neopodstatněná.
5. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
6. V projednávané věci se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí v podstatě za účelem dosažení změny jejich odůvodnění. Právní závěr ohledně platnosti smlouvy o nájmu ze dne 26. února 2009, jenž byl učiněn v tomto řízení, se totiž podle jeho názoru promítá i do posouzení stejné předběžné otázky v souvisejících soudních řízeních, jichž se stěžovatel účastní. Ústavní soud nicméně podotýká, že takto vymezené důvody nemohou vést k vyhovění ústavní stížnosti. Je tomu tak s ohledem na závěr obecných soudů, že vedlejší účastnice užívá (resp. je detentorem) předmětných nemovitostí na základě platných smluv o výpůjčce a o nájmu. I kdyby proto byla smlouva, kterou uzavřela se stěžovatelem, neplatná, nic by to neměnilo na tom, že úpadci nesvědčil žádný jiný právní titul, na jehož základě by mohl tyto nemovitosti užívat, a že by je byl i v takovémto případě povinen vyklidit a předat. Výsledek řízení o návrhu vedlejší účastnice by byl stejný. Jestliže tedy odvolací i dovolací soud vzaly uvedenou skutečnost v úvahu při svém rozhodování, pak jim nelze vytknout, že se v rámci svých rozhodnutí již podrobně nezabývaly touto otázkou. Napadená rozhodnutí jsou náležitým způsobem odůvodněna, přičemž jejich skutkové a právní závěry nelze považovat za svévolné, excesivní či jakkoliv odporující principům spravedlivého procesu. Zbývá dodat, že svou argumentaci ohledně neplatnosti smlouvy o nájmu může stěžovatel uplatňovat v dalších zmíněných řízeních, jichž je účastníkem. V tomto směru mu přitom není odepřena ani možnost učinit tak v navazujícím řízení o ústavní stížnosti, avšak teprve poté, co vyčerpá všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, Ústavní soud jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu