ECLI:CZ:US:2014:2.US.1474.14.1
sp. zn. II. ÚS 1474/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Bořivoje Kúdely, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem Poštovní 2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2013, č. j. 7 As 45/2013-20, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, č. j. 22 A 222/2011-25, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podstatou celého sporu před obecnými soudy bylo posouzení povahy pětidenní lhůty zakotvené v §118c odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon š. 361/2000 Sb."), tedy otázky, zda je povinností správního orgánu vrátit zadržený řidičský průkaz, jestliže nebude zahájeno řízení v pětidenní lhůtě. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nedodržení pětidenní lhůty nemá žádné následky ve vztahu k zadrženému řidičskému průkazu. Stěžovatel má naopak za to, že správní orgán musí do 5 pracovních dnů o doručení oznámení o zadržení řidičského průkazu zahájit správní řízení, a pokud se tak nestane, musí řidičský průkaz vrátit, v opačném případě by bylo možné svévolně řidičský průkaz zadržovat libovolně dlouho, neboť by bylo možné řízení zahájit kdykoliv. Obecné soudy tedy dle stěžovatele chybně interpretovaly podústavní právo, přičemž tato interpretace ve svém důsledku dosáhla ústavně právního rozměru, když byl stěžovatel na jejím základě omezen na právu svobodně se pohybovat motorovým vozidlem.
3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 A 222/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovateli byl dne 16. 8. 2011 zadržen řidičský průkaz. Dne 18. 8. 2011 udělil státní zástupce v souladu s §118c odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. souhlas se zahájením řízení, na základě něhož lze rozhodnout o zadržení řidičského průkazu. Následně dne 19. 8. 2011 bylo vypraveno oznámení o zahájení řízení o zadržení řidičského průkazu, které si stěžovatel nepřevzal. Proto byla poštovní zásilka uložena na poště. Stěžovatel si oznámení vyzvedl dne 29. 8. 2011. Poté byl dne 2. 9. 2011 doručen Magistrátu města Karviné stěžovatelův návrh na zastavení řízení z důvodu doručení oznámení o zahájení řízení po uplynutí zákonné pětidenní lhůty. Magistrát města Karviné rozhodl dne 13. 9. 2011 o zadržení řidičského průkazu s tím, že lhůta pro zahájení předmětného řízení byla dodržena, protože oznámení bylo vypraveno v pětidenní lhůtě, což pokládá za souladné s citovaným ustanovením a judikaturou Krajského soudu v Plzni. Dne 14. 9. 2011 podal stěžovatel proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolání. Rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 26. 10. 2011, č. j. MSK 171421/2011, bylo odvolání zamítnuto a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Karviné. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 4. 2013, č. j. 22 A 222/2011-25, zamítl. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Ostravě nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
6. Podle §118c odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. obecní úřad obce s rozšířenou působností do 5 pracovních dnů ode dne doručení oznámení o zadržení řidičského průkazu podle §118b zahájí řízení, na základě něhož lze rozhodnout o zadržení řidičského průkazu do doby pravomocného rozhodnutí o přestupku nebo o trestném činu; jde-li o podezření ze spáchání trestného činu, zahájí řízení po předchozím souhlasu státního zástupce. Rozhodl-li obecní úřad obce s rozšířenou působností o zadržení řidičského průkazu, oznámí to bez zbytečného odkladu obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému k vedení registru řidičů držitele řidičského oprávnění a postoupí mu zadržený řidičský průkaz k úschově.
7. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého napadeného rozsudku uvedl, že řízení o zadržení řidičského průkazu bylo řádně zahájeno, protože v případě lhůty stanovené v §118c odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. se jedná o lhůtu pořádkovou, a jejím uplynutím tudíž nenastávají právní následky v podobě zániku práva správního orgánu rozhodnout o zadržení řidičského průkazu. Stěžovateli tak bylo oznámení o zahájení řízení řádně doručeno i přesto, že lhůta 5 pracovních dnů pro zahájení předmětného řízení marně uplynula dříve, než bylo stěžovateli oznámení doručeno.
8. Taktéž Nejvyšší správní soud dovodil, že pětidenní lhůta stanovená v §118c odst. 1 zákona o silničním provozu nemá jiný význam než vymezení časového rámce pro správní orgán, v němž je povinen určitým způsobem konat. Porušení povinnosti konat předepsaným způsobem v tomto časovém rámci však dle Nejvyššího správního soudu nevede k prekluzi práva příslušného orgánu zahájit řízení, na základě něhož lze rozhodnout o zadržení řidičského průkazu do doby pravomocného rozhodnutí o přestupku nebo o trestném činu, nýbrž k jiným právním následkům (např. odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či možnost držitele řidičského průkazu domáhat se bezprůtahového postupu příslušných správních orgánů). Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkázal na své rozsudky ze dne 22. 3. 2012, č. j. 7 As 77/2011-76, nebo ze dne 11. 9. 2012, č. j. 9 As 114/2011-58.
9. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. Obě napadená soudní rozhodnutí jsou logická, jasná a přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
10. Správním soudům lze zejména přisvědčit v tom, že marné uplynutí pětidenní lhůty stanovené zákonem pro zahájení řízení o zadržení řidičského průkazu nemá za následek prekluzi práva správního orgánu takové řízení zahájit. Zakotvení předmětné zákonné lhůty odráží povinnost správního orgánu rozhodovat bez zbytečných průtahů, přičemž jednoznačně daná kogentní lhůta stanoví okamžik, od něhož lze dovozovat průtahy v řízení jakožto nesprávný úřední postup zakládající odpovědnost státu ve smyslu zákona č. 82/1998 sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Jedná se tedy o ustanovení sloužící především zájmu účastníků, jimž dává právní jistotu ohledně doby, v níž musí být věc určitým způsobem vyřízena, a v návaznosti na právní úpravu ohledně nečinnosti správního orgánu též efektivní nástroj, jak se domoci vydání správního aktu či jiného úkonu správního orgánu v přiměřené lhůtě. Ústavní soud proto nesdílí závěr stěžovatele, že by dotčená právní úprava bránila správnímu orgánu zahájit řízení po uplynutí příslušné lhůty. V nyní projednávané věci ostatně správní orgán přistoupil k odeslání oznámení o zahájení řízení o zadržení řidičského průkazu bezodkladně v průběhu zákonné pětidenní lhůty, avšak okamžik doručení (a tedy i zahájení správního řízení ve smyslu §46 správního řádu) závisel na stěžovateli, respektive na jeho rozhodnutí, zda a kdy si uloženou zásilku převezme. Lze tedy souhlasit s Nejvyšším správním soudem v tom, že by v případě, kdy by na lhůtu stanovenou v §118c odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. bylo pohlíženo jako na lhůtu prekluzivní, nebylo možné v dané věci správní řízení zahájit.
11. Ústavní soud obdobně konstatoval charakter pořádkové lhůty ohledně §67 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podle kterého jestliže správní orgán věc neodloží ani neshledá důvod pro postoupení věci jinému orgánu, zahájí řízení o přestupku bezodkladně, nejpozději do šedesáti dnů (usnesení ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 4348/12), stejně tak jako ohledně třicetidenní lhůty pro rozhodnutí soudu o ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu §72 odst. 2 (tehdejšího platného znění, dnes odst. 3) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (usnesení ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 1257/10), i ohledně §8 zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ukládající obcím povinnost do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle zákona učinit návrh na zápis do evidence nemovitostí (usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 838/13).
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu