ECLI:CZ:US:2014:2.US.1519.14.1
sp. zn. II. ÚS 1519/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti F. N., zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem se sídlem Malá Štěpánská 3, Praha 2, 120 00, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. 5 To 412/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, která v ústavní stížnosti blíže specifikuje.
Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2013 odsouzen za trestný čin pojistného podvodu ve formě spolupachatelství a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dva roky. Na základě odvolání byl rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu zrušen a soud odvolací, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno, rozhodl ve věci sám, přičemž shledal stěžovatele opět vinným z trestného činu pojistného podvodu, ovšem ve formě účastenství v podobě organizátorství. Trest uložil stejný jako soud prvého stupně.
Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá splnění formálních podmínek pro podání ústavní stížnosti, včetně její přípustnosti. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") je "ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4)".
K otázce přípustnosti ústavní stížnosti při nevyčerpání dovolání v trestních věcech se Ústavní soud vyjádřil ve sjednocujícím stanovisku sp. zn. Pl. ÚS - st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb.), kde uvedl, že "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání". Konkrétně pak dále Ústavní soud uvádí, že "z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§265a trestního řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud. Z uvedeného vyplývá, že námitka stěžovatelů stran neefektivnosti využití opravného prostředku v podobě dovolání nemůže obstát".
S ohledem na princip právní jistoty se uvedené výkladové stanovisko použije na ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení uvedeného stanoviska ve Sbírce zákonů (bod 28 stanoviska).
Výkladové stanovisko bylo publikováno ve Sbírce zákonů dne 17. 3. 2014 pod č. 40/2014 Sb. Ústavní stížnost podal stěžovatel 28. 4. 2014, tedy více než po měsíci od publikace výkladového stanoviska.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyčerpal dovolání, tedy všechny procesní prostředky, které má podle právního řádu k dispozici, je ústavní stížnost dle §75 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Milada Tomková, v. r.
soudkyně zpravodajka