ECLI:CZ:US:2014:2.US.1532.14.1
sp. zn. II. ÚS 1532/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Gajdoše, zastoupeného JUDr. Kateřinou Balcarovou, advokátkou, se sídlem T. G. Masaryka 108, 272 80 Kladno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2014, č. j. 28 Cdo 2695/2013-257, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. března 2013, č. j. 30 Co 346/2012-224, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že bylo zasaženo do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny) a současně byl porušen i čl. 3 odst. 3 Listiny zapovídající způsobení újmy pro uplatňování základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. března 2013, č. j. 30 Co 346/2012-224, změnil v řízení, v němž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném zaplacení částky 6,832.307 Kč s příslušenstvím z titulu dosud nevypořádaných restitučních nároků, předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím. Odvolací soud s ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení dovodil, že vzhledem k tomu, že v dohodě o vypořádání restitučních nároků ze dne 1. prosince 1994, ani v jejím dodatku ze dne 26. června 1995, nebyla doba plnění závazku stanovena, počala tříletá promlčecí doba běžet nejpozději dnem následujícím po uzavření dohody (ve znění jejího dodatku), a marně uplynula ještě před podáním žaloby u soudu dne 12. prosince 2008. Soud neshledal ani žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o žalobcem tvrzeném rozporu žalovaným uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy [§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. Odvolací soud uvedl, že právní předchůdkyně žalobce (oprávněná osoba) jednala o svém nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář s právním předchůdcem žalovaného (osoba povinná) v letech 1994 až 1995, přičemž k dalším jednáním ohledně plnění na tento nárok již nedošlo. Ze žádných v řízení provedených důkazů přitom nevyplývá, že by se osoba povinná vyjádřila v tom směru, že hodlá dobrovolně plnit ve výši požadované oprávněnou osobou nebo že by ji o něčem takovém ujišťovala. Pokud žalobce začal se žalovaným o plnění jednat, bylo tomu tak až ve chvíli, kdy byl již předmětný nárok promlčený. Na základě v řízení najevo vyšlých skutečností odvolací soud nedospěl tedy k závěru, že námitka promlčení uplatněná žalovaným je výrazem zneužití práva na úkor žalobce.
3. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2014, č. j. 28 Cdo 2695/2013-257, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovaným až v odvolacím řízení nepředstavuje v souladu s existující judikaturou nepřípustné uplatňování nových skutečností, neboť závěr o promlčení práva vyplynul ze skutečností, které vyšly najevo nebo byly zjištěny již v řízení před soudem prvního stupně. Ve vztahu k samotné otázce počátku běhu promlčení konstatoval, že ji nelze odvozovat až od okamžiku doručení dopisu o tom, že žalovaný (povinná osoba) nehodlá plnit, ale tento okamžik nastal již dříve, když povinná osoba na základě dohody z let 1994 a 1995 dobrovolně neplnila a nečinila žádné relevantní kroky k plnění této dohody. Dovolací soud se konečně vyjádřil k otázce, zda vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti uvedl, že v dané věci nenastaly žádné mimořádné okolnosti, které by stavěly námitku promlčení do rozporu s dobrými mravy. Právní předchůdci žalobce jednali se žalovaným toliko v letech 1994 a 1995, a pokud posléze začal žalobce jednat se žalovaným o jím uplatněném nároku, bylo již jeho právo promlčené. Z provedeného dokazování přitom nevyplynulo, že by účastníci jednali o dobrovolném plnění ze strany povinné osoby. Rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že i kdyby dohodou došlo k uznání dluhu, nastalo by promlčení, byl z pohledu Nejvyššího soudu v pořádku.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Podle názoru stěžovatele odvolací ani dovolací soud nevzaly v úvahu stěžovatelem tvrzené skutečnosti a ani se s nimi dostatečně nevypořádaly. Jedná se zejména o otázku rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Zdůrazňuje, že s ohledem na okolnosti věci (mnohaleté dědické řízení po právní předchůdkyni žalobce - původní oprávněné), se jednalo o takovou mimořádnou situaci ve světle judikatury Nejvyššího soudu, která připouští aplikaci korektivu dobrých mravů. K tomu uvádí, že kroky ze strany povinného lze zcela nepochybně vykládat jako vážně míněný příslib plnění, takže je možné na danou věc použít Nejvyšším soudem uváděnou judikaturu o mimořádné aplikaci §3 dost. 1 obč. zák. Další mimořádnou okolností, která v rozhodnutích soudů nebyla zohledněna, je dle názoru stěžovatele skutečnost, že k vznesení námitky promlčení žalovaným došlo až v řízení před odvolacím soudem a existence nerovného postavení obou účastníků řízení (fyzická verzus právnická osoba).
III.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů o tom, že v dané věci nebyly naplněny podmínky pro aplikaci dobrých mravů ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., resp. že výkon práva žalovaného spočívající ve vznesení námitky promlčení nebyl posouzen jako výkon práva, který je rozporný s dobrými mravy. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že z jeho dosavadní četné judikatury [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 (U 14/10 SbNU 383) a mnoho dalších na něj navazujících] vyplývá, že posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. přísluší výhradně obecným soudům a není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod. Je třeba vycházet z toho, jak obecné soudy standardně judikují, že §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Pakliže v dané věci soudy nevyhodnotily postup žalovaného jako rozporný s dobrými mravy a tento závěr jasně a srozumitelně odůvodnily, což platí zejména o rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se otázkou aplikace §3 odst. 1 obč. zák. zabýval velmi podrobně, nelze v jejich postupu spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
7. Obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí rovněž vyjádřily jak k otázce okamžiku vznesení námitky promlčení (v průběhu odvolacího řízení), tak i otázce rovnosti účastníků řízení. Proto ani ve vztahu k těmto námitkám nelze považovat rozhodnutí obecných soudů za rozporné s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. K námitce, že soudy nezohlednily veškerou argumentaci stěžovatele a veškeré okolnosti případu (např. mimořádné okolnosti uplatňování restitučního nároku), lze pak v obecné rovině uvést, že není povinností soudu výslovně reagovat na každou námitku účastníka řízení, nicméně z odůvodnění rozhodnutí by mělo vyplynout, z jakého důvodu jí nebylo možné přisvědčit. Ústavní soud ani v tomto směru žádné pochybení v postupu obecných soudů neshledal.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu