ECLI:CZ:US:2014:2.US.1555.14.1
sp. zn. II. ÚS 1555/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Roberta Šimarka, zastoupeného Mgr. Petrem Křížákem, advokátem, se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, č. j. 54 Co 543/2013-141, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 7. 2013, č. j. 10 C 143/2011-112, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížnosti, která po doplnění splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje průběh řízení před obecnými soudy, jehož se účastnil jako žalovaný.
Žalobou ze dne 24. 5. 2011 se žalobce Mgr. Petr Hanyk, po stěžovateli domáhal zaplacení částky ve výši 25 694 Kč s příslušenstvím. Tento nárok měl vyplývat ze smlouvy o poskytování právní pomoci uzavřené dne 21. 7. 2005 mezi žalobcem a stěžovatelem, jejímž předmětem byla obhajoba ve věci trestního stíhání stěžovatele.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 22. 7. 2013, č. j. 10 C 143/2011-112, bylo žalobě vyhověno a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 25 694 Kč s příslušenstvím a dále povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 17 687,60 Kč. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že v řízení bylo prokázáno uzavření smlouvy o poskytování právní pomoci, počet provedených úkonů právní pomoci i skutečnost, že stěžovatel dlužnou částku neuhradil. Zabýval se rovněž námitkou promlčení a námitkou stěžovatele, že žalobce v trestním řízení neposkytoval služby kvalitně. Konkrétně uvedl, že odměnu advokáta nelze vázat na skutečnost, zda bude obžalovaný odsouzen nebo naopak zproštěn obžaloby, resp. dodal, že stěžovatel kvalitu právních služeb dříve nerozporoval.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm mimo jiné nesouhlasil se závěry o nepromlčení pohledávky, upozornil na nedostatky v zabývání se jeho argumentací o slevě z ceny poskytnuté služby, poukázal na dřívější vytknutí nedostatečné kvality poskytnutých služeb, resp. napadl přiznání náhrady nákladů právního zastoupení žalobce.
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 22. 1. 2014, č. j. 54 Co 543/2013-141, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 5 904,80 Kč. Odvolací soud se v odůvodnění podrobně zabýval charakterem smluvního vztahu mezi žalobcem a stěžovatelem, stejně tak i podstatou příkazní smlouvy a předmětu činnosti příkazníka. Konkrétně uvedl, že předmětem činnosti žalobce nebylo dosažení určitého výsledku, ale činnost sama. Proto riziko, zda se výsledek dostaví, v souzené věci nesl stěžovatel, nikoliv žalobce. K tomu odvolací soud dodal, že žalobci vzniklo právo na sjednanou odměnu, i když jeho činnost nevedla k dosažení stěžovatelem očekávaného výsledku v podobě zproštění obžaloby v trestním řízení. Samostatný odstavec odůvodnění se věnuje i hodnocení námitky promlčení. Odvolací soud uvedl, že obhajoba v trestním řízení se neomezovala pouze na určité úkony, naopak žalobce se zavázal provádět vše, co bylo pro splnění příkazu nezbytné. Právo na odměnu proto žalobci vzniklo až zánikem právního vztahu založeného smlouvou, tedy nejdříve k právní moci rozhodnutí v trestním řízení. Závěrem se odvolací soud vyjádřil i k námitkám stěžovatele týkajícím se náhrady nákladů řízení vzniklým v souvislosti se zastoupením žalobce právním zástupcem.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s napadenými rozhodnutími obecných soudů. Má za to, že těmito rozhodnutími bylo dosaženo stavu porušení jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces.
Podstata ústavní stížnosti se týká nedostatků ve vypořádání se s námitkami a návrhy na provedení důkazů, které soud prvního stupně neměl zohlednit vůbec a odvolací soud se jimi měl zabývat zcela nedostatečně. Rozhodnutí odvolacího soudu je dále vytknuta nesrozumitelnost úvah. Stěžovatel v ústavní stížnosti formuloval otázku, zda obhájci náleží stejná odměna i v situacích, kdy úkony právní služby činí pouze formálně.
Druhá významná otázka, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti nastolil, se týká posouzení, zda žalobce jako advokát má právo na náhradu nákladů řízení vzniklých z právního zastoupení. Stěžovatel uvádí, že žalobce se v řízení nechal právně zastoupit advokátem, který má sídlo ve stejných kancelářích.
S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadenými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy České republiky) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575). Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "podústavního" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku zakotveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, N 37/1 SbNU 273). Takový zásah však v nyní souzené věci nebyl.
Podstata ústavní stížnosti se soustředí na dvě zásadní otázky, konkrétně, zda se obecné soudy dostatečně zabývaly návrhy a námitkami stěžovatele, resp. zda je přípustné, aby měl účastník působící jako advokát právo na náhradu nákladů právního zastoupení.
K první otázce Ústavní soud uvádí, že v souzené věci jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací zohlednily a respektovaly všechny předestřené námitky a návrhy stěžovatele. Z obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy rozhodly na základě řádně zjištěného skutkového stavu a přihlédly i k námitce stěžovatele o promlčení nároku žalobce, resp. k námitce nedostatků v obhajobě poskytnuté žalobcem. Z rozhodnutí soudu prvního stupně (č. l. 5) vyplývá, že právní vztah mezi stěžovatelem a žalobcem byl založen příkazní smlouvou. Právem žalobce proto bylo dostat odměnu, a to i tehdy, pokud stěžovatelem očekávaný výsledek nenastal. Ke kvalitě zastoupení soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel nerozporoval počet provedených úkonů a stejně tak nikdy dříve nerozporoval kvalitu poskytnutých právních služeb. Učinil tak teprve poté, co byl žalobcem vyzván k zaplacení. K námitce promlčení soud prvního stupně dodal, že promlčecí doba v souzené věci počala běžet na základě výzvy žalobce k zaplacení odměny. Závěrem se soud prvního stupně vyjádřil i k námitce stěžovatele, že žalobci by neměla být přiznána náhrada nákladů právního zastoupení. Uvedl, že žádný právní předpis nebrání advokátovi, který se domáhá svého nároku plynoucího z jeho advokátní nebo jiné činnosti, aby se nechal v řízení právně zastoupit. Opačný přístup by podle soudu prvního stupně mohl vést ke kolizi s ústavním pořádkem. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, řádně se vyjádřil ke skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně a vypořádal se s námitkami stěžovatele. Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatele, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami a návrhy, které učinil v rámci řízení.
K druhé podstatné otázce, tedy zda je přípustné přiznat náhradu nákladů právního zastoupení účastníku, který sám působí jako advokát, Ústavní soud uvádí, že ani v tomto bodě nedošlo k pochybení obecných soudů, které by mělo za následek zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Z rozhodnutí je naopak zřejmé, že stěžovatel v řízení předmětnou námitku uplatnil a zejména soud prvního stupně se s ní řádně vypořádal. Lze tak souhlasit se závěrem, že složitost věci, požadavky na odbornou právní specializaci, časová náročnost apod. mohou působit objektivní potřebu právního zastoupení i u osoby, která sama disponuje právním vzděláním. K nálezu vydanému ve věci sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), na který stěžovatel ve své stížnosti poukázal, Ústavní soud uvádí, že se týkal skutkově odlišné věci, konkrétně přípustnosti přiznání náhrady nákladů právního zastoupení ministerstvu, jež disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zájmy České republiky hájit sami. V nyní souzené věci je však nutno uvést, že z čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny vyplývá právo každého, včetně osob s právním vzděláním, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení [srov. např. nálezy vydané ve věci sp. zn. II. ÚS 187/06 (N 99/45 SbNU 397) nebo sp. zn. I. ÚS 3819/13]. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru, že náklady žalobce související s právním zastoupením jsou účelně vynaloženými, a své stanovisko řádně zdůvodnily, jedná se o závěry nezávislých soudů, do jejichž činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.
IV.
Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu