ECLI:CZ:US:2014:2.US.1564.14.1
sp. zn. II. ÚS 1564/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. H., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného JUDr. Kateřinou Danielovou, advokátkou, se sídlem Na Hradbách 1440/16, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2014 č.j. 4 To 59/2014-2859, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 5. 2014, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 3. 2014, č.j. 4 To 59/2014-2859 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2014, č. j. 11 T 45/2013-2820 (dále jen "usnesení okresního soudu"), jímž byla podle §71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario nebyl nepřijat písemný slib obžalovaného, podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu a contrario nebyla přijata nabídka záruky za další chování obžalovaného učiněná jeho matkou D. H. a družkou I. B. a podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario nebyl přijat návrh stěžovatele na nahrazení výkonu vazby dohledem probačního úředníka, když u něj trvají i nadále důvody vazby podle §67 písm. a), b), c) trestního řádu.
Stěžovatel rozporuje dostatečnost vazebních důvodů, zejména pak s ohledem na to, že vazba trvá již déle než dva roky, kdy obecně platí, že plynutím času důvody k vazbě oslabují. Pokud jde o tzv. vazbu útěkovou podle §67 písm. a) trestního řádu, upozorňuje, že samotná existence vysokého trestu není postačující, a že ani v minulosti před svými dřívějšími trestními stíháními a uloženými tresty nikdy neuprchl. U vazby dle §67 písm. b) trestního řádu upozorňuje, že jeho předchozí koluzní jednání mělo pouze formu dopisu, a že veškeří svědci, na které by mohl působit, již byli vyslechnuti. Vazba předstižná dle §67 písm. c) trestního řádu je pak odůvodňována jen obsahem jeho rejstříku trestů, a to za situace, kdy doložil příslib zaměstnání a existenci rodinných vazeb. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy se dostatečně nezabývaly možnostmi nahrazení vazby jinými prostředky, kdy uvádí, že je ochoten se podrobit dohledu probačního úředníka.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
Stěžovatel považuje odůvodnění vazebních důvodů v napadeném usnesení za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje, neboť v předmětném rozhodnutí je odkazováno na zcela konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v něm obsažený založen. K poukazu stěžovatele na dosavadní délku vazby lze pak uvést, že obecně sice vskutku platí, že se důvody vazby plynutím času oslabují, nicméně ve stěžovatelově případě má Ústavní soud za to, že zatím neerodovaly natolik, aby je již nebylo možno dovodit.
Obecné soudy v tomto směru logicky poukazují na řadu závažných faktů, kdy stěžovatel byl již dvanáctkrát soudně trestán, převážně pro násilnou a majetkovou kriminalitu, a dvakrát i pro trestnou činnost obdobného charakteru, z jaké je nyní obžalován (prodej drog). Stěžovatel sám je uživatelem omamných a psychotropních látek. Hrozba uložení vysokého trestu je tak zcela reálná, a reálné je i riziko pokračování v trestné činnosti za účelem získávání finančních prostředků. Soudy se vypořádaly i s tvrzením stěžovatele, že již byli vyslechnuti všichni svědci, kdy v tomto směru možno odkázat na str. 6 usnesení okresního soudu. Při existenci vazby koluzní pak nahrazení vazby jinými prostředky ani není možné (srovnej §73 odst. 1 trestního řádu). Závěrem lze podotknout, že dle údajů v usneseních okresního a krajského soudu ve věci probíhají hlavní líčení, a nejeví se, že by docházelo k nějakým průtahům.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu