ECLI:CZ:US:2014:2.US.1660.14.1
sp. zn. II. ÚS 1660/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Erinome a. s., se sídlem Praha 4 - Michle, Michelská 29/6, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2014, č. j. 9 Afs 99/2013 - 40, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na vlastnictví zakotveného v článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 17 Listiny základních práv Evropské unie a dále práva podnikat zakotveného v článku 26 Listiny a v článku 16 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že správní soudy byly povinny posoudit excesivní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie, kdy měly posuzovat konkrétní okolnosti případu. Stěžovatelka má za to, že již od počátku daňového řízení výjimečné okolnosti, které vybočují z obecně nastavených garancí a situace většiny poplatníků odvodu, nejen tvrdila, ale též dokazovala, a to zejména s odkazem na její investiční záměr, způsob bankovního financování, jakož i faktické důsledky odvodu pro její konkrétní věc. Stěžovatelka opakovaně poukazuje na negativní ekonomické dopady dotčených ustanovení zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."), které ve spojení s dalšími okolnostmi vedou k překročení zákonem garantované doby návratnosti a ve vztahu ke stěžovatelce jakožto výrobci mohou mít rdousící efekt a postihnout její majetkovou podstatu. Zavedení odvodu taktéž porušuje pravidla vyplývající ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES ze dne 17. září 2001, o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou, dle kterých případná přechodná období změn systémů či parametrů podpory mají být dostatečně dlouhá k ochraně investorů tak, aby důvěra investorů byla zachována.
3. Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 15 Af 70/2012 a spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 99/2013, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2012, č. j. 1305/12 - 1200-506330, bylo zamítnuto odvolání a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně (dále jen "správce daně") o stížnostech stěžovatelky na postup plátce daně společnosti ČEZ Distribuce, a. s., při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. Rozhodnutí finančního ředitelství napadla stěžovatelka správní žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2013, č. j. 15 Af 70/2012-30, zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129, str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
6. Ústavní soud pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.
7. V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu převážně identifikuje s námitkami obsaženými v téměř obsahově shodně týmž právním zástupcem sepsané ústavní stížnosti, projednávané pod sp. zn. IV. ÚS 1944/14, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 14. 7. 2014 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. V tomto usnesení, dostupném na http://nalus.usoud.cz, Ústavní soud uvedl, že do ústavní stížnosti se promítá především nesouhlas s platnou právní úpravou a snaha její dopad (snížení očekávaného zisku) na situaci stěžovatelky eliminovat. Ústavní soud dovodil, že samotný nesouhlas stěžovatelky se závěry Nejvyššího správního soudu však není dostatečným opodstatněním ústavní stížnosti. Ústavní soud měl za to, že se Nejvyšší správní soud věcí zabýval dostatečně, postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy a své rozhodnutí řádně odůvodnil, a Ústavní soud proto tvrzený zásah do práv stěžovatelky neshledal.
9. Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že i v nyní napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Vybočení z mezí ústavnosti nedovodil Ústavní soud ani v tom, že Nejvyšší správní soud neshledal postup orgánů daňové správy v rozporu s předpisy Evropské unie. Ústavní soud je totiž názoru, že stěžovatelem namítaná směrnice 2001/77/ES otázku daňové zátěže výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů neupravuje. V projednávané věci tedy daňová regulace, včetně přechodného období s její změnou spojeného, nespadá pod "uplatňování práva Unie", které by podle článku 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie implikovalo použití jejího článku 17 v případě, jenž je předmětem ústavní stížnosti. Toto stanovisko Ústavního soudu je podepřeno i rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. července 2014 ve věci C-198/13 Hernández, který s odkazem na svou prejudikaturu připomíná, že pojem "pojem ´uplatňování práva Unie´ ve smyslu článku 51 odst. 1 Listiny předpokládá existenci určitého stupně souvislosti mezi aktem práva Unie a dotčeným vnitrostátním opatřením, která jde nad rámec příbuznosti dotyčných oblastí nebo přímého dopadu jedné oblasti na druhou" (b. 34).
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu