ECLI:CZ:US:2014:2.US.1779.14.1
sp. zn. II. ÚS 1779/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Zapletala, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2014, č.j. 19 Co 117/2014-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Stěžovatel se svou žalobou ze dne 1. 4. 2009 domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky ve výši 44.381,25 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo na straně vedlejšího účastníka vzniknout užíváním nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele v období od 1. 4. 2007 do 30. 6. 2008 bez právního důvodu. Podáním ze dne 23. 4. 2009, jež bylo soudu prvního stupně doručeno dne 28. 4. 2009, stěžovatel rozšířil svou žalobu o částku ve výši 12.840,16 Kč, představující bezdůvodné obohacení za užívání předmětné nemovitosti vedlejším účastníkem za období od 1. 7. 2008 do 9. 11. 2008. Stěžovatel se tedy nově domáhal po vedlejším účastníku zaplacení částky ve výši 57.221,41 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 263 C 78/2009, byl stěžovateli z jím celkově požadované částky ve výši 57.221,41 Kč vyměřen soudní poplatek ve výši 2.290,- Kč.
3. O žalobě stěžovatele rozhodl Městský soud v Brně platebním rozkazem ze dne 29. 6. 2009, č.j. 263 C 78/2009-18, jímž uložil vedlejšímu účastníku povinnost uhradit stěžovateli částku 44.381,25 Kč s příslušenstvím a dále náklady řízení včetně soudního poplatku (ve výši odpovídající soudnímu poplatku vyměřenému z částky ve výši 44.381,25 Kč).
4. Protože soud prvního stupně svým platebním rozkazem nerozhodl o celém předmětu řízení, podal stěžovatel dne 1. 9. 2009 návrh na vydání doplňujícího rozhodnutí ve smyslu §166 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Tento návrh byl však usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. 11. 2013, č.j. 263 C 78/2009-27, zamítnut s poukazem na to, že stěžovatel podal návrh na vydání doplňujícího rozhodnutí až po uplynutí zákonné lhůty (15 dnů od doručení rozhodnutí, jehož doplnění je navrhováno).
5. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Krajský soud v Brně však svým usnesením ze dne 10. 3. 2014, č.j. 19 Co 117/2014-35, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že ustanovení §166 občanského soudního řádu umožňuje doplnění vydaných rozsudků či usnesení, nikoli však platebního rozkazu. Zákonná úprava platebních rozkazů počítá dle odvolacího soudu toliko s opravou chyb v psaní a počtech či opravou jiných zjevných nesprávností (§174 odst. 4 občanského soudního řádu). Podle odvolacího soudu navíc předmětný platební rozkaz nabyl právní moci dne 29. 7. 2009, přičemž po právní moci rozhodnutí nelze obecně vydat doplňující rozhodnutí vůbec, neboť by to popíralo jakoukoli právní jistotu spojenou s právní mocí rozhodnutí.
III.
6. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností. V ní upozornil na to, že soud prvního stupně svým platebním rozkazem rozhodl pouze o jeho nároku na zaplacení částky 44.381,25 Kč, jež stěžovatel uplatnil svým žalobním návrhem ze dne 1. 4. 2009. Soud však již nerozhodl o jeho nároku na zaplacení částky 12.840,16 Kč, o nějž stěžovatel rozšířil svou žalobu podáním ze dne 23. 4. 2009. Protože platební rozkaz neobsahuje odůvodnění, neměl stěžovatel dle svých slov žádné informace o tom, jak soud naložil s tou částí jeho nároku, jež uplatnil podáním ze dne 23. 4. 2009. Stěžovatel přitom legitimně očekával, že soudem bude rozhodnuto o všech jeho nárocích. Toto jeho očekávání však naplněno nebylo. Obecné soudy přitom ochranu stěžovateli odepřely i poté, co se svým návrhem ze dne 1. 9. 2009 domáhal vydání doplňujícího rozhodnutí. Podle stěžovatele je zcela v rozporu s principem soudní ochrany, pokud soudy o části nároku vůbec nerozhodnou, přičemž žalobce (zde stěžovatel) nemá s ohledem na to, že se platební rozkaz neodůvodňuje, žádnou informaci o tom, o jakou část nároku se jedná, přičemž proti takovému postupu nemá žádný prostředek obrany. Takový postup a interpretace zákonných ustanovení dle názoru stěžovatele vykazují známky libovůle a již z toho důvodu jsou zcela jednoznačně neakceptovatelné.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i příslušné právní úpravy, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
9. Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je toliko nesouhlas stěžovatele s interpretací ustanovení §166 odst. 1 občanského soudního řádu provedenou obecnými soudy. Jak však patrno ze shora uvedeného, výklad jiných než ústavních předpisů je věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud není ze své pozice orgánu ochrany ústavnosti povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace podústavního práva s výjimkou případů, kdy v důsledku nesprávné interpretace těchto právních norem dojde k neoprávněnému zásahu do základních práv či svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány ústavním pořádkem České republiky. K takovému porušení však v nyní posuzovaném případě nedošlo. Ústavní soud sice přisvědčuje tvrzení stěžovatele, že obecné soudy pochybily, když předmětným platebním rozkazem bylo rozhodnuto pouze o části jeho nároku, jež stěžovatel uplatnil svým žalobním návrhem ze dne 1. 4. 2009, a nikoli již o nároku, o nějž stěžovatel svou žalobu rozšířil svým podáním ze dne 23. 4. 2009. V důsledku tohoto pochybení však dle názoru Ústavního soudu nebyla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatele, protože stěžovatel, byť se s ohledem na znění §166 odst. 1 občanského soudního řádu nemohl domáhat vydání doplňujícího rozhodnutí, s nímž zákonná úprava v případech, kdy je rozhodnuto platebním rozkazem, nepočítá (srov. DRÁPAL, L.; BUREŠ, J., KRČMÁŘ, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, str. 757), se mohl ochrany svého práva domáhat podáním nového žalobního návrhu. Skutečnost, že stěžovatel již jednou svůj nárok u soudu uplatnil, přičemž soud o tomto nároku opomenul rozhodnout (v důsledku čehož nebyl vyčerpán celý předmět řízení), totiž nebrání tomu, aby opomenutá část předmětu řízení byla soudem znovu projednána a rozhodnuta. Překážka věci pravomocně rozsouzené se zde tedy neuplatní, neboť účinky právní moci se mohou vztahovat pouze na předmět řízení, o němž soud rozhodl (viz LAVICKÝ, P.; DAVID, L.; IŠTVÁNEK, F. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, str. 778).
10. Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že ani v případě, kdy by měl za to, že intepretace ustanovení §166 odst. 1 občanského soudního řádu provedená obecnými soudy není "správná" a vydání doplňujícího rozhodnutí by mělo být možné i ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto platebním rozkazem, nemohl by ústavní stížnosti vyhovět, neboť stěžovatel podal svůj návrh na vydání doplňujícího rozhodnutí až po uplynutí zákonem stanovené lhůty (přičemž z ústavní stížnosti ani jí napadeného rozhodnutí se nepodává, že by stěžovatel lhůtu zmeškal z omluvitelného důvodu). Jak již Ústavní soud vyslovil ve svém usnesení ze dne 5. 5. 2004, je třeba patnáctidenní lhůtu zakotvenou v ustanovení §166 odst. 1 občanského soudního řádu považovat za dostatečně dlouhou a ústavně konformní, neboť právo domáhat se nápravy vadného rozhodnutí může být časově omezeno z důvodu ochrany jistoty v právních vztazích a zabránění vedení soudních řízení ad infinitum (srov. usnesení ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 68/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
11. Na právě uvedeném závěru by nemohlo nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že neměl (a s ohledem na skutečnost, že platební rozkaz neobsahuje odůvodnění, ani mít nemohl) žádnou informaci o tom, jak soud naložil se zbylou částí jeho nároku, resp. o tom, o jaké části jeho nároku bylo soudem rozhodnuto a o jaké nikoli, z čehož stěžovatel patrně dovozuje, že po něm nebylo možno spravedlivě žádat, aby svůj návrh na vydání doplňujícího rozhodnutí uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. S ohledem na skutečnost, že předmětným platebním rozkazem bylo rozhodnuto o částce 44.381,25 Kč s příslušenstvím, tj. částce totožné s částkou, jejíhož zaplacení se stěžovatel domáhal svým podáním ze dne 1. 4. 2009, muselo být stěžovateli dle názoru Ústavního soudu zcela zřejmé, že tímto platebním rozkazem bylo rozhodnuto o nároku stěžovatele, jenž byl uplatněn právě podáním ze dne 1. 4. 2009 (tj. o nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětné nemovitosti vedlejším účastníkem bez právního důvodu v období od 1. 4. 2007 do 30. 6. 2008). S přihlédnutím k tomu, že platebním rozkazem lze o žalobním návrhu rozhodnout pouze tehdy, lze-li takovému návrhu na základě skutečností uvedených v žalobě zcela vyhovět (platebním rozkazem nemůže být rozhodnuto tehdy, je-li zde již v době zkoumání podmínek pro vydání platebního rozkazu důvod pro to, aby žaloba byla - byť jen zčásti - zamítnuta, nebo tehdy, je-li žalobou uplatněno více nároků a skutková tvrzení obsažená v žalobě neumožňují učinit závěr, že z nich všechny tyto nároky vyplývají), muselo být stěžovateli již v okamžiku, kdy mu byl doručen platební rozkaz, dále zřejmé, že na straně soudu došlo k pochybení, když tento při vydávání platebního rozkazu opomenul přihlédnout k doplňujícímu podání stěžovatele a nerozhodl tak o celém jeho nároku. Ani v případě, kdy by ustanovení §166 odst. 1 občanského soudního řádu bylo možno aplikovat i na platební rozkazy, jak se domnívá stěžovatel, by tak skutečnost, že ve věci bylo rozhodnuto právě touto formou rozhodnutí, jež neobsahuje odůvodnění, nemohla dle názoru Ústavního soudu představovat omluvitelný důvod, pro nějž by bylo možno zmeškání zákonem stanovené propadné lhůty prominout, neboť stěžovatel mohl pochybení soudu prvního stupně při náležité bdělosti odhalit již v okamžiku, kdy mu byl předmětný platební rozkaz doručen, a na toto pochybení v zákonem stanovené lhůtě reagovat.
V.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu