ECLI:CZ:US:2014:2.US.1950.14.1
sp. zn. II. ÚS 1950/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti Věry Modlitbové, zastoupené JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem v Brně, Kalvodova 88/1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2014 č.j. 8 Cmo 39/2014-164 a proti výroku IV. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2013 č.j. 10 Cm 142/1999-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rubrikovaným usnesením Krajského soudu v Brně bylo - ke zpětvzetí části žaloby - zastaveno řízení ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelkou a žalobkyní a dalším ze spolužalovaných; ústavní stížností napadeným výrokem bylo současně rozhodnuto, že žalobkyně a stěžovatelka vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci shora označeným usnesením usnesení krajského soudu potvrdil.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že se odvolací soud vůbec nezabýval její "stěžejní odvolací námitkou" spočívající v tvrzení, že výrok nalézacího soudu o nákladech řízení je nepřezkoumatelný, neboť je odůvodněn toliko odkazem na ustanovení §146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Stěžovatelka se přitom dovolává rovněž porušení svého legitimního očekávání, jelikož měla důvodně za to, že o předmětném odvolání bude rozhodnuto obdobně jako v případě skutkově totožné věci, ve které odvolací soud nákladový výrok rozhodnutí nalézacího soudu zrušil.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 33, s. 189 nebo usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, s. 307).
V projednávané věci nicméně Ústavní soud neshledává, že by napadené rozhodnutí představovalo extrémní rozpor s principem spravedlnosti, stejně jako nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím bylo (efektivně) zasaženo nějaké stěžovatelčino základní právo či svoboda.
Stěžovatelce je namístě přisvědčit potud, že nákladový výrok nalézacího soudu (v důsledku absence dostatečného odůvodnění) je možno hodnotit jako nepřezkoumatelný. Ústavní soud si je přitom rovněž vědom skutečnosti, že dle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu odvolací soud zruší rozhodnutí, které je nepřezkoumatelné (jak ostatně postupoval v obdobné věci jiný odvolací senát vrchního soudu).
Současně je však třeba mít na paměti, že dle názoru Ústavního soudu smí odvolací soud ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně "přistoupit, nemůže-li sám rozhodnutí změnit nebo potvrdit. Avšak až v nejzazším případě, kdy vady nemůže zhojit sám. V občanském soudním řízení je najisto postaveno, že druhoinstanční soud nesmí proces protahovat, ale nemůže ani nahrazovat nezaměnitelnou činnost nižšího soudu" (viz nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 37/03; in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 36, s. 35).
Nemá-li proto Ústavní soud v projednávané věci plnit funkci (řádné) opravné instance ve vztahu k odvolacímu soudu, tedy stavět se do pozice, jež mu v žádném případě Ústavou nebyla svěřena (viz výše), nemůže přistoupit k meritornímu přezkumu napadených soudních rozhodnutí, i kdyby jim prizmatem podústavního práva mohlo být co vytknout, jelikož kategorie správnosti - jak již bylo poznamenáno - nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Z ústavněprávních pozic je podstatné, že se stěžovatelce dostalo řádného přezkumu jí napadeného nákladového výroku krajského soudu. V této souvislosti nelze ztrácet ze zřetele, že ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně označuje námitku nepřezkoumatelnosti napadeného nákladového výroku nalézacího soudu za "stěžejní námitku" svého odvolání, z přiloženého textu tohoto odvolání vyplývá, že v něm stěžovatelka namítá jen to, že soud první instance své rozhodnutí "vůbec neodůvodnil, když v tomto směru pouze odkazuje na §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.". Citovanou námitku přitom stěžovatelka ve svém odvolání nikterak argumentačně nerozvádí, naopak převážnou část obsahu odvolání věnuje důvodům, pro které by jí měla být přiznána jí nárokovaná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 29 814,40 Kč; rovněž z petitu předmětného odvolání je zřejmé, že se stěžovatelka (primárně) nedomáhala zrušení rozhodnutí nalézacího soudu, nýbrž pouze změny jeho nákladového výroku.
Ústavní soud se proto domnívá, že pokud odvolací soud v posuzované věci nepřikročil ke kasaci napadeného nákladového výroku nalézacího soudu, neboť jej na základě okolností vtělených do odůvodnění svého rozhodnutí shledal věcně správným, přičemž stěžovatelka s těmito závěry v ústavní stížnosti nikterak (věcně) nepolemizuje, je třeba hodnotit postup odvolacího soudu prizmatem procesní ekonomie za rozumný a současně z hlediska stěžovatelce garantovaných základních práva za (ještě) ústavně konformní. V daném kontextu tedy stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle názoru Ústavního soudu zjevně zasaženo nebylo.
V posuzované věci z uvedených důvodů Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu