ECLI:CZ:US:2014:2.US.1975.14.1
sp. zn. II. ÚS 1975/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Pavla Stibůrka a Gertrudy Stibůrkové a Ing. Petra Sádla a Lucie Sádlové, všech zastoupených Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem, se sídlem Peckova 9, 186 00 Praha 8, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, č. j. 33 Cdo 2951/2013-108, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2013, č. j. 22 Co 52/2013-81, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Městský soud v Praze rozsudkem dne 18. března 2013, č. j. 22 Co 52/2013-81, změnil původně zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným (stěžovatelům) uložil povinnost zaplatit žalobkyni (České republice - Ministerstvu vnitra) společně a nerozdílně částku ve výši 671.095 Kč s příslušenstvím; ve zbytku (tj. ohledně příslušenství z částky 5.095 Kč) zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek ve výši 67.100 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně kupní smlouvou ze dne 14. října 2009 prodala žalovaným ve smlouvě specifikované nemovitosti za kupní cenu 6,660.000 Kč. Součástí smlouvy bylo i ujednání o tom, že doplatek kupní ceny ve výši 5,994.000 Kč bude zaplacen na účet prodávající nejpozději do sedmi dnů ode dne, kdy budou kupující vyrozuměni prodávající o schválení smlouvy věcně příslušným ministerstvem, s tím, že za den zaplacení se považuje den, kdy je částka připsána na účet prodávající. Pro případ nesplnění této povinnosti řádně a včas byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10% kupní ceny splatná pátý den následující po dni, v němž uplynula lhůta k zaplacení doplatku. Žalovaní se dostali do prodlení se zaplacením doplatku kupní ceny, když o schválení smlouvy příslušným ministerstvem byli informováni dopisem, který jim byl doručován v době od 22. do 25. listopadu 2010, ale příkaz k bankovnímu převodu dali až 3. prosince 2010 a částka byla na účet žalobkyně připsána 7. prosince 2010. Vzhledem k tomu, že žalovaní nezaplatili včas, vyzvala je žalobkyně k zaplacení smluvní pokuty. V rámci právního posouzení věci odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, neshledal ujednání o smluvní pokutě nemravným, a tedy absolutně neplatným podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "obč. zák."). V této souvislosti zohlednil skutečnost, že žalovaní vyhráli mezi více zájemci výběrové řízení, jehož rámec byl dán i podmínkami předem nastavenými v kupní smlouvě, mezi které patřila i jejich rychlá platební schopnost k jednorázovému doplacení kupní ceny na bankovní účet žalobkyně. Odvolací soud dále dovodil, že vymáhání nároku na zaplacení smluvní pokuty (ve výši 666.000 Kč) není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). K tomu uvedl, že žalovaní předem znali text kupní smlouvy, věděli, že podléhá schvalovacímu řízení, a museli a měli tedy zvážit své finanční a platební možnosti. Žalovaní přitom ani netvrdili ani neprokazovali žádné vážné důvody, které jim ve splnění jejich povinnosti bránily.
3. Následné dovolání žalovaných bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, č. j. 33 Cdo 2951/2013-108, zčásti zamítnuto jako sice přípustné avšak nedůvodné, a zčásti bylo odmítnuto. Dovolací soud se ztotožnil s právními závěry přijatými odvolacím soudem. K námitkám dovolatelů Nejvyšší soud uvedl, že odkazovali nepřípadně na judikaturu vztahující se k otázce platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska její přiměřenosti. Žalovaní však neplatnost ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.) nenamítali a dokonce výslovně uváděli, že v obecné rovině nelze smluvní pokutu ve výši 10% z kupní ceny (resp. 11,1 % z dlužné částky) považovat za přemrštěně vysokou. Za odporující dobrým mravům naopak stěžovatelé považovali vymáhání smluvní pokuty, tedy výkon práva žalobkyně (§3 odst. 1 obč. zák.). Ve vztahu k této otázce dovolací Nejvyšší soud konstatoval, že dovolateli uváděné okolnosti nedovolují přijmout závěr, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Zopakoval, že žalovaní se dobrovolně zúčastnili výběrového řízení, před uzavřením kupní smlouvy znali její obsah včetně povinnosti zaplatit vysoký doplatek kupní ceny v sedmidenní lhůtě, poté, co jim bude oznámeno schválení smlouvy. Na tuto podmínku přistoupili, stejně jako souhlasili se smluvní pokutou stanovenou v pevné výši bez ohledu na dobu prodlení se splněním zajištěné povinnosti. Ze skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud, nevyplývá, že by se ze strany žalobkyně jednalo o šikanózní výkon práva. Nebylo ani zjištěno, že by žalobkyně zavinila to, že proces schvalování smlouvy trval déle než rok. Na straně žalovaných nebyly zjištěny žádné důvody, které by omlouvaly to, že nechali sjednanou sedmidenní lhůtu k doplacení kupní ceny marně uplynout, aniž během ní učinili byť jen příkaz k úhradě. Dovolací soud neshledal na jejich straně žádný omluvitelný důvod pro jejich prodlení a uzavřel, že již s ohledem na znění §544 odst. 1 obč. zák. nemůže tvrzená okolnost, že žalobkyni nevznikla žádná škoda, převážit ostatní zvažované okolnosti svědčící pro závěr, že výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy.
II.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a ochranu majetku. Ke skutkovým zjištěním uvádějí, že o nich nebylo mezi účastníky řízení sporu. Za nesprávné považují právní posouzení smluvní pokuty obecnými soudy. Obdobně jako v řízení před obecnými soudy namítají, že vymáhání smluvní pokuty je ze strany žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Soudům pak vytýkají, že se nedostatečně vypořádaly s jejich argumentací týkající se zejména nepřiměřenosti smluvní pokuty. Nejvyšší soud tuto argumentaci ignoroval a pouze konstatoval, že rozsudky, které stěžovatelé uváděli na podporu svých tvrzení, se týkají zákonnosti smluvní pokuty podle §39 obč. zák. a nikoliv aplikace korektivu dobrých mravů podle §3 obč. zák. Obecné soudy se rovněž nevypořádaly s argumentací stěžovatelů spočívající v tom, že smluvní pokuta v konkrétním případě neplnila žádnou ze zákonem předvídaných funkcí (tzn. funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Stěžovatelé následně prezentují základní kritéria pro posouzení souladu smluvní pokuty s dobrými mravy, přičemž zdůrazňují, že bylo třeba přihlédnout ke skutečnosti, že jejich prodlení se zaplacením ceny bylo zcela minimální. Rovněž porovnání smluvní pokuty s úroky z prodlení vyznívá zcela jednoznačně ve prospěch závěru o rozporu vymáhané pokuty s dobrými mravy. K prevenční funkci smluvní pokuty pak uvádějí, že v posuzované věci zcela schází, neboť žalobkyni nehrozil vznik žádné podstatné újmy. Stěžovatelé následně uzavírají, že pokud soudy poskytly ochranu žalobkyni, která postupovala v rozporu s dobrými mravy, zasáhly do jejich práva na ochranu majetku.
III.
5. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
6. Obsah ústavní stížnosti dokládá, že její podstatu vytváří nesouhlas stěžovatelů se závěry obecných soudů ohledně existence jejich povinnosti uhradit smluvní pokutu, přičemž za hlavní důvod, proč by neměli smluvní pokutu hradit, považují výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Z takto formulované ústavní stížnosti však nelze než dovodit, že stěžovatelům jde především o interpretaci tzv. podústavního práva, které se snaží dát ústavně právní rozměr obecnými tvrzeními o zásahu do základních práv. Ústavní soud zdůrazňuje, že do výkladu a aplikace podústavního práva mu přísluší ingerovat pouze v těch případech, kdy postupy při interpretaci a použití podústavního práva dochází k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Z dosavadní četné judikatury Ústavního soudu [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 (U 14/14 SbNU 383) a další na něj navazující] vyplývá, že posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. přísluší výhradně obecným soudům a není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod. Je třeba vycházet z toho, jak ostatně obecné soudy včetně Nejvyššího soudu standardně judikují, že §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Pakliže v dané věci soudy nevyhodnotily postup žalobkyně jako rozporný s dobrými mravy a tento závěr jasně a srozumitelně odůvodnily, nelze v jejich postupu spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
7. K námitce, že se soudy nevypořádaly s veškerou argumentací stěžovatelů lze pak v obecné rovině uvést, že není povinností soudu výslovně reagovat na každou námitku účastníka řízení, nicméně z odůvodnění rozhodnutí by mělo vyplynout, z jakého důvodu jí nebylo možné přisvědčit. Ústavní soud v tomto směru žádné pochybení v postupu obecných soudů neshledal. Nejvyšší soud jasně vyložil, že stěžovateli uváděná rozhodnutí, která citovali na podporu svých tvrzení, nejsou v dané věci použitelná, neboť se týkají otázky platnosti smluvní pokuty z hlediska její přiměřenosti, nikoliv však neplatnosti smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy, kde naopak stěžovatelé v obecné rovině vyslovili, že nepovažují smluvní pokutu ve výši 10% z kupní ceny za nepřiměřenou.
8. Ústavní soud uzavírá, že zákonem povolená úvaha obecných soudů v dané věci nevybočila z mezí stanovených ústavními předpisy, neboť provedená interpretace a aplikace §3 odst. 1 obč. zák. neporušila podstatu a smysl ústavně garantovaných práv a svobod. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. K zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů tedy v předmětné věci nedošlo.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu