ECLI:CZ:US:2014:2.US.1986.14.1
sp. zn. II. ÚS 1986/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Pavla Sedláčka a Kamily Sedláčkové, zastoupených JUDr. Stanislavem Flaškou, advokátem se sídlem U Černé věže 304/9, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2014 č. j. 5 As 69/2013-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu, rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 1. 11. 2012 nebylo s odkazem na ustanovení §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nařízeno odstranění stavby (kanalizační přípojky). Jelikož odvolání stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský úřad Jihočeského kraje, podali stěžovatelé žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který ji rozsudkem č. j. 10 A 52/2013-54 ze dne 11. 9. 2013 zamítl. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla posléze zamítnuta také kasační stížnost.
Stěžovatelé proto podali ústavní stížnost. V ní uvádějí, že Nejvyšší správní soud (stejně jako předtím soud krajský) se sice předmětným sporem obšírně zabýval a vycházel ze zjištěných skutečností, avšak při konečném posuzování a rozhodování učinil nesprávné závěry. Ačkoli stěžovatelé některé názory soudů již akceptují, nadále se nemohou ztotožnit s tvrzením, že kanalizační přípojka osob V. K. a J. K. (před správními soudy v postavení osob zúčastněných na řízení, dále jen "osoby zúčastněné na řízení") byla příslušnými orgány povolena a že bylo povoleno i připojení na příslušný kanalizační sběrač. Stěžovatelé tvrdí, že osobám zúčastněným na řízení sice bylo vydáno povolení k vypouštění odpadních vod do veřejné kanalizace, napojili se nicméně na kanalizaci, která nebyla veřejná, nýbrž byla původně ve vlastnictví společnosti Mavela Dynín, a. s., přičemž tato společnost jim nikdy povolení k napojení na tuto kanalizaci neudělila. Kanalizační přípojka, do které se měly osoby zúčastněné na řízení neoprávněně napojit, následně přešla kupní smlouvou do vlastnictví stěžovatelů.
Stěžovatelé dále argumentují, že rozhodnutí Okresního úřadu České Budějovice č. j. 8515/01-231 ze dne 24. 10. 2001, kterým bylo vydáno povolení k trvalému provozu stavby vodohospodářského díla (biologický septik), nebylo stěžovatelům nikdy doručeno, a nenabylo tudíž právní moci. Podle stěžovatelů tak "[k] dnešnímu dni vydané povolení k užívání [rodinného] domu - kolaudační rozhodnutí není platné, neboť nemá oporu v pravomocném rozhodnutí o povolení trvalého provozu vodohospodářského díla referátu životního prostředí OÚ České Budějovice". Osoby zúčastněné na řízení navíc nedodržely podmínku č. 4 citovaného rozhodnutí spočívající v ukončení provozování biologického septiku na pokyn majitele veřejné kanalizace.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z ústavní stížnosti vyplývá (a je v ní dokonce výslovně uvedeno), stěžovatelé spatřují důvod k zásahu Ústavního soudu v tom, že se neztotožňují se závěry, které ve věci učinily správní soudy. Tím však Ústavní soud "pasují" do role, která mu nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je totiž ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není součástí soustavy obecných soudů, a právo dozoru nad jejich rozhodovací činností mu proto zásadně nepřísluší. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivců.
Pouhá skutečnost, že soudy posoudily určitou otázku odlišně od názoru stěžovatelů, porušení jejich ústavně zaručených práv nepředstavuje. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je v tomto směru významné především to, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda učiněné právní závěry nejsou se skutkovými zjištěními v extrémním nesouladu, případně zda podaný výklad práva je ústavně konformní, resp. zda není zatížen libovůlí.
Nedodržení těchto požadavků spravedlivého procesu však stěžovatelé nenamítají a nespatřuje je ani Ústavní soud. Krajský soud v Českých Budějovicích i Nejvyšší správní soud se předmětným sporem podrobně zabývaly, své závěry řádně a přesvědčivě odůvodnily a adekvátně reagovaly také na veškeré námitky, které před nimi stěžovatelé vznesli.
Kasační soud předně detailně odůvodnil, proč se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že stavba kanalizační přípojky byla povolena a kolaudována, přičemž odpovídá i projektové dokumentaci a zjištěním při výkonu státního stavebního dozoru. Nejvyšší správní soud se v tomto směru zabýval i významem vad, které stavební povolení vykazovalo, a (v souladu s názorem zastávaným v dané věci také Veřejným ochráncem práv) objasnil, proč tyto nedostatky již nemohou mít na zákonnost a správnost stavebního povolení vliv. Soud se dále zaobíral i vlastnictvím předmětné přípojky a vysvětlil, proč se v této otázce neztotožňuje s argumenty stěžovatelů, respektive které okolnosti je vyvracejí. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, že společnost Mavela Dynín, a. s., byla pravděpodobně pouze správcem kanalizace, přičemž i kdyby byla jejím vlastníkem, nesvědčilo by jí právo vlastnit i kanalizační přípojku, která je samostatným předmětem právních vztahů a jejím vlastníkem jsou stavebníci, v tomto případě osoby zúčastněné na řízení. Jak kasační soud podotkl, těmto závěrům odpovídá také smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená mezi stěžovateli a obcí Kamenný Újezd, stejně jako i trasa předmětné kanalizace.
Nejvyšší správní soud reagoval i na tvrzené nedodržení podmínek povolení užívaní stavby vodohospodářského díla ze dne 24. 10. 2001, k němuž uvedl, že osoby zúčastněné na řízení postupovaly v souladu s podmínkou č. 4, když po zprovoznění čistírny odpadních vod v obci Kamenný Újezd vyřadily z provozu zařízení předčišťující odpadní vody a nadále využívaly kanalizační přípojku ústící do veřejné kanalizace.
Učiněné závěry správních soudů považuje Ústavní soud za přiléhavé a ústavně konformní, a v podrobnostech na ně proto odkazuje.
Pokud jde o tvrzené nedoručení rozhodnutí Okresního úřadu České Budějovice č. j. 8515/01-231 ze dne 24. 10. 2001, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti měli stěžovatelé tento argument uplatnit již v žalobě a také v kasační stížnosti, z vyžádaného spisového materiálu je však patrné, že tak neučinili.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu