ECLI:CZ:US:2014:2.US.1997.14.1
sp. zn. II. ÚS 1997/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti společnosti KYZLINK, s. r. o., sídlem v Brně, Vychodilova 14, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2014 č.j. 5 Cmo 442/2013-231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podanou ústavní stížností brojí proti shora označenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, kterým mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
V projednávané věci se musel Ústavní soud v první řadě zabývat otázkou přípustnosti ústavní stížnosti s ohledem na novelizaci ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Výše popsaný princip subsidiarity se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně, neboť stěžovatel nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.), a tak bylo jen na rozhodnutí stěžovatele, zda takovýto prostředek využije. Zákonem č. 404/2012 Sb. bylo ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněno v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále přitom platí, že pokud bylo následně dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto z důvodu závisejícího na jeho uvážení, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud nadto z veřejně přístupného informačního zdroje (http://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp) zjistil, že stěžovatelka v dané věci (dne 6. 6. 2014, tedy dříve než ústavní stížnost) podala proti napadenému usnesení vrchního soudu - v ústavní stížnosti neohlášené - dovolání.
Sluší se proto poznamenat, že požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že je řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) zahájeno, neboť tento požadavek (z podstaty věci) rovněž zahrnuje povinnost "vyčerpat" dispozice, jež mu takto otevřené řízení - a případně i řízení, které by bylo vedeno poté, kdy by na základě dovolacím soudem vydaného kasačního rozhodnutí byla věc vrácena nižší soudní instanci - poskytuje. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní - a to (ex definitione) právě až po pravomocném skončení projednávané věci.
To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatelka podala dovolání, čímž zahájila dovolací řízení, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dobrat se obdobné nápravy, kterou stěžovatelka sleduje (současně podanou) ústavní stížností. Jinými slovy, souběžným zahájením dovolacího řízení zakládá stěžovatelka riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.
Je ovšem namístě opět připomenout, že pokud by stěžovatelka nepodala současně s ústavní stížností i dovolání, musela by být ústavní stížnost (rovněž) odmítnuta jako nepřípustná, neboť v daném kontextu je předchozí podání dovolání (a rozhodnutí o něm) zákonným předpokladem procesního přístupu k Ústavnímu soudu.
Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2014
Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj