ECLI:CZ:US:2014:2.US.2007.14.1
sp. zn. II. ÚS 2007/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Zahradníčka, zastoupeného JUDr. Petrou Stupkovou LL.M., advokátkou, se sídlem Jáchymova 26/2, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014, č. j. 28 Co 112/2014-112, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2014, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 3. 2014, č. j. 28 Co 112/2014-112 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 1. 2014, č. j. 11 C 12/2013-98, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 3. 12. 2013, č. j. 11 C 12/2013-70, podle §208 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ") pro opožděnost.
Stěžovatel přiznává, že na jeho straně došlo při podávání předmětného odvolání k pochybení, kdy dne 14. 1. 2014 jeho právní zástupce odeslal na podatelnu okresního soudu e-mailovou zprávu podepsanou zaručeným elektronickým podpisem právního zástupce obsahující text "Vážení, v příloze si dovolujeme zaslat podání ve věci vedené pod sp. zn. 11 C 12/2013 a současně požádat o předání ke zpracování", avšak samotné odvolání (ani žádné jiné přílohy) e-mail neobsahoval. Vlastní text odvolání stěžovatel zaslal elektronicky až dne 23. 1. 2014.
Stěžovatel ale přesto nepovažuje odmítnutí svého odvolání pro opožděnost za správné. Dle jeho názoru totiž měla po jeho vadném podání ze dne 14. 1. 2014 následovat výzva k opravě nebo doplnění podání podle §43 OSŘ. Pokud se tak nestalo a obecné soudy vyšly z toho, že odvolání podal až dne 23. 1. 2014, a odmítly jej proto jako opožděné, má za to, že postupovaly příliš formalisticky.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod, tedy ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících právě ono porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Krajský soud ve svém rozhodnutí vysvětlil, že stěžovatelovo podání ze dne 14. 1. 2014 bylo natolik vadné, že v úvahu nepřipadal ani postup dle §43 OSŘ, kdy nebylo možno z jeho obsahu seznat ani to, o jaký procesní úkon se má jednat, a jaké vady čeho by měly být odstraňovány. Ústavní soud nemá za to, že by závěry krajského soudu v tomto směru neodpovídaly dané právní úpravě v OSŘ a charakteru stěžovatelova podání ze dne 14. 1. 2014, ze kterého vskutku nelze dovodit ani tu skutečnost, že by se mělo jednat o podání nějakého opravného prostředku.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Jiří Zemánek
předseda senátu