ECLI:CZ:US:2014:2.US.2031.14.1
sp. zn. II. ÚS 2031/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Rebidáše, t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Ivou Baronovou, advokátkou, se sídlem Selská 1329/43, 736 01 Havířov - Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 1 To 201/2014, 1 To 202/2014, 1 To 203/2014, 1 To 204/2014, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 6. 2014, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 1 To 201/2014, 1 To 202/2014, 1 To 203/2014, 1 To 204/2014 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo z jeho podnětu (a podnětu dalších obviněných) zrušeno usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 3. 2014, sp. zn. 8 Nt 41/2014, a bylo nově rozhodnuto, že se stěžovatel podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a), b) trestního řádu.
Stěžovatel nezpochybňuje důvody vazby koluzní, nesouhlasí však s vazbou útěkovou. Ta je dle jeho názoru v napadeném usnesení nedostatečně odůvodněna. Krajský soud vyšel pouze z toho, že stěžovatel je považován za osobu, která trestnou činnost, z níž je obviněn, organizovala, a že disponuje finančními zdroji, umožňujícími mu kdykoliv opustit území České republiky.
Takto vágním a chabým odůvodněním byla dle stěžovatelova přesvědčení porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
Stěžovatel považuje odůvodnění vazebních důvodů v napadeném usnesení za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje. Lze do jisté míry přisvědčit stěžovateli v tom směru, že odůvodnění napadeného usnesení je ve vztahu k vazebnímu důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu dosti stručné. Ústavní soud nicméně neshledává, že by bylo natolik strohé, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecných soudů. Tento závěr přitom Ústavní soud učinil i s přihlédnutím k tomu, že ve věci je v každém případě dán, což stěžovatel ani nezpochybňuje, i jiný vazební důvod, a není tak pochybnost o tom, že jeho současná vazba má zákonný podklad. Po skončení vazby koluzní bude na obecných soudech, aby důvody vazby útěkové ve svých rozhodnutích přesvědčivě vyjádřily, pokud by měl být stěžovatel ponechán ve vazbě nadále již jen toliko z tohoto důvodu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu