ECLI:CZ:US:2014:2.US.2040.14.1
sp. zn. II. ÚS 2040/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AUTOART RUN, a. s. se sídlem Voskovcova 1075/45, Praha 5, zastoupené Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem Litevská 1174/8, Praha 10, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2013, č. j. 45 Af 26/2012-26, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2014, č. j. 5 Afs 54/2013-44, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 16. 6. 2014 v zákonem stanovené lhůtě (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že postupem porušujícím čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl její správní žalobu, směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 24. 7. 2012, č. j. 112374/2012/KUSK, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Příbram ze dne 27. 4. 2012, č. j. MeUPB/2012/OE/KL/1, jímž jako správní orgán I. stupně podle §43 odst. 5 písm. b) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o loteriích"), změnil své rozhodnutí ze dne 14. 12. 2011, č. j. MeUPB 84125/2011/OE/KL, kterým bylo stěžovatelce povoleno provozování 2 ks výherních hracích přístrojů (dále jen "VHP") v provozovně HERNA U CÍSAŘE RUDOLFA II. v období od 1. 1. 2012 - 31. 3. 2012, a to tak, že z výroku IV. vypustil části, které se týkaly povinnosti uhradit místní poplatek za provozované VHP a povinnosti odvést městu část výtěžku z provozování VHP, určenou na veřejně prospěšný účel. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl, že s účinností od 1. 1. 2012 již není oprávněn vybírat místní poplatky za provozovaný VHP ani odvod části výtěžku na veřejně prospěšný účel, a proto byly uvedené podmínky vypuštěny.
3. Nejvyšší správní soud rozsudek napadený nyní projednávanou ústavní stížností odůvodnil především tím, že ač stěžovatelka v žalobě i kasační stížnosti napadala rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 24. 7. 2012, věcně její námitky směřují proti úhradě správního poplatku, když opakovaně namítala, že jí vznikla povinnost uhradit jej dvakrát. "Tuto část argumentace by však stěžovatelka mohla namítat jedině v řízení, jímž by jí byla stanovena povinnost uhradit další správní poplatek podle zákona o loteriích ve znění zákona č. 458/2011 Sb., nikoliv v řízení, v němž byl "první" správní poplatek zaplacen dne 13. 12. 2011 v souladu se zákonem účinným do 31. 12. 2011 (a tuto skutečnost stěžovatelka ani nepopřela). Jedině v řízení o "druhém" správním poplatku by správní orgán mohl posoudit, zda je důvodné po stěžovatelce požadovat "druhou" platbu. Tímto však Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá úspěšnost případně vznesených námitek" (bod 41. rozsudku Nejvyššího správního soudu).
4. Stěžovatelka v řízení před správními orgány i v řízení o podané žalobě, resp. kasační stížnosti, setrvale namítala, že postup správních orgánů byl nezákonný, založený na nesprávném právním posouzení věci, neboť se nedostatečně vypořádaly s otázkou správních poplatků, když nevzaly v úvahu, že právní úprava účinná od 1. 1. 2012, provedená zákony č. 300/2011 Sb. a 458/2011 Sb., je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. "V důsledku změny právní úpravy bylo na místě, aby nezkonzumovaná část správního poplatku byla stěžovatelce vrácena. Součástí rozhodnutí správního orgánu I. stupně měl být proto také výrok o vrácení nezkonzumované části správního poplatku vyměřeného a zaplaceného před 31. 12. 2011, neboť od 1. 12. 2012 už stěžovatelka platila poplatky jiné." Nadto stěžovatelka v kasační stížnosti žádala o přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu postupem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky za účelem posouzení ústavnosti změny zákona o loteriích (na základě zákona č. 458/2011 Sb.), účinné od 1. 1. 2012.
5. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že shora popsaným postupem správní orgány i obecné soudy zasáhly do jejích ústavně garantovaných základních práv, když jí neposkytly ochranu proti diskriminujícímu jednání při výběru poplatků za provozování VHP. Stěžovatelka konkrétně namítá, že soudy, které rozhodovaly o správní žalobě i o kasační stížnosti, postupovaly zcela formálně a "nezabývaly se v intencích žaloby a kasační stížnosti samotnou podstatou a otázkou souladu použitých předpisů s Ústavou a Listinou". Stejně tak se nezabývaly vadami správního rozhodnutí, ačkoliv je zjevné, že se správní orgán prvního stupně nedostatečně vypořádal s jejím podnětem ze dne 10. 4. 2012 k přezkumu její poplatkové povinnosti a správními orgány tak nebylo rozhodnuto o žádosti (o změnu rozhodnutí a vrácení správního poplatku), příp. rozhodnuto bylo "formálně správně, avšak správní soudy otázku práva na vrácení zaplaceného poplatku neřešily". Nadto ve vztahu k rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatelka namítala, že se nezabýval námitkou znevýhodnění stěžovatelky, resp. námitkou nerovného postavení a nedůvodné diskriminace podnikatelů, jakož i jejím tvrzením, že příslušné právní předpisy, které byly na danou věc aplikovány, jsou ústavně nonkonformní, když se k této námitce zabýval pouze podpůrným argumentem ohledně krátké legisvakanční lhůty, jenž byl "zmíněn jenom a pouze jako podpůrný argument".
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podané žalobě, resp. kasační stížnosti, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako činí správní orgány. Navzdory svému tvrzení o znalosti role Ústavního soudu, stěžovatelka i přesto svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před správními orgány i před obecnými soudy, zejména pak v řízení o kasační stížnosti, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.
8. Navíc, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími, Ústavní soud konstatuje, že jak Krajský soud v Praze, tak především Nejvyšší správní soud, se s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Zejména Nejvyšší správní soud se znovu důkladně vypořádal se všemi konkrétními námitkami stěžovatelky, když zevrubně objasnil specifika správního řízení, vedoucího k vyměření a výběru poplatku za provozování VHP, a to i s ohledem na legislativní změny, přijaté s účinností od 1. 1. 2012, a řádným a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, proč krajský a ani Nejvyšší správní soud neshledaly rozhodnutí o vyměření správního poplatku nezákonným, resp. proč v její věci nebyl shledán důvod pro zahájení přezkoumání řízení i ve vztahu k tomuto rozhodnutí, přičemž toliko jeho změna (případně odstranění) by byla relevantním podkladem pro pozitivní rozhodnutí o vrácení již zaplaceného správního poplatku (resp. přeplatku na něm). Stejně tak důkladně se Nejvyšší správní soud rovněž vypořádal s dalšími námitkami stěžovatelky ohledně krátké legisvakanční lhůty zákona č. 458/2011 Sb., či ohledně pochybení správních orgánů, a v neposlední řadě i s jejím návrhem na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti změny zákona o loteriích (na základě zákona č. 458/2011 Sb.), účinné od 1. 1. 2012.
9. Při formulaci výše uvedených závěrů přitom Nejvyšší správní soud vycházel ze závěrů, k nimž dospěl ve svém dřívějším rozsudku ze dne 27. 11. 2013, č. j. 8 Afs 38/2013-61 (dostupný na www.nssoud.cz), které byly následně ústavně aprobovány Ústavním soudem v usnesení ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 681/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde Ústavní soud rozhodoval v podstatě o obsahově zcela totožné ústavní stížnosti stěžovatelky (CAMPA-NET a. s.), rovněž provozující VHP, nadto zastoupené stejnou osobou právního zástupce jako stěžovatelka v nyní projednávané věci.
10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu