ECLI:CZ:US:2014:2.US.2055.14.1
sp. zn. II. ÚS 2055/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele Petr Lindaura, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 3. 2014, č. j. 13 Co 544/2013-174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 16. 6. 2014 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jímž stěžovatel brojí proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 7. 2013, č. j. 18 Nc 616/2011-158.
Stěžovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§30, §31 cit. zákona).
K odstranění formálních a obsahových nedostatků podání, jakož i nedostatku povinného zastoupení advokátem, byl navrhovatel vyzván přípisem, jemu doručeným dne 30. 6. 2014, v němž byl též upozorněn, že neodstraní-li vytýkané vady ve lhůtě 20 dnů, bude návrh odmítnut. Dostalo se mu náležitého poučení, jaké náležitosti má návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem obsahovat, a jakými nedostatky oproti tomu trpí.
Stěžovatel ve svém podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 5. 7. 2014, žádal, aby Ústavní soud rozhodl o jeho ústavní stížnosti i bez toho, aby byl zastoupen. Zároveň uvedl, že ho Ústavní soud vyzývá k odstranění vad, které neexistují.
Ústavní soud konstatuje, že navrhovatel vady svého návrhu neodstranil. Základní vadou, od níž se ostatně odvíjely vady další, byla absence povinného zastoupení advokátem. Jak Ústavní soud již několikrát konstatoval, srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151; veškerá judikaturu Ústavního soudu dostupná též z: www.nalus.usoud.cz), smyslem povinného zastoupení advokátem je, aby (s ohledem na mimořádnou závažnost řízení) Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Příkladem takové situace je právě postup navrhovatele, který se domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu, přičemž nikterak nespecifikuje, v jakých ohledech měla být porušena jeho základní lidská práva a svobody, nýbrž pouze opakuje skutkový stav v jeho věci a obecně se dovolává porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 10 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud přitom již dříve uvedl, že výčet ustanovení Listiny, která měla být podle přesvědčení stěžovatele porušena, nelze považovat za ústavně právně relevantní argumentaci (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006, U 12/43 SbNU 639). Jakkoli si je Ústavní soud vědom omezených možností stěžovatele předestřít zásadní ústavněprávní argumentaci, bylo na něm, aby vyslyšel výzvu Ústavního soudu a zvolil si advokáta, jenž by vylíčil, v čem spočívalo jeho omezení základních lidských práv a svobod. Pokud tak neučinil, nemůže tuto jeho nečinnost Ústavní soud nikterak nahrazovat a stížnost stěžovatele tak ani nemůže posoudit ve věci samé.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) návrh stěžovatele odmítnout z důvodu neodstranění vad návrhu v určené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2014
Vojtěch Šimíček, v. r.
soudce zpravodaj