ECLI:CZ:US:2014:2.US.2068.14.1
sp. zn. II. ÚS 2068/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Topiče, zastoupeného Mgr. Radimem Dostalem, advokátem se sídlem Náměstí 71/11, Valašské Meziříčí, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013, č. j. 6 Ca 64/2009-41, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2014, č. j. 4 Ads 78/2013-36, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 16. 6. 2014, tedy podanou ve lhůtě (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, garantovaná čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem městský soud jako nedůvodnou zamítl správní žalobu stěžovatele, směřující proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 18. 12. 2008, č. j. 38029/2008-SOZ-30.1.-15.10.08, kterým k odvolání stěžovatele potvrdil (s výjimkou terminologické změny v části I. výroku, kdy slovo "objekt" nahradil slovem "zařízení") napadené rozhodnutí Krajské hygienické stanice Zlínského kraje ze dne 11. 7. 2008, č. j. ZL 6807/213/2007/2008-11, na jehož základě byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání deliktu podle ustanovení §92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví"), když nesplnil povinnost stanovenou v ustanovení §30 odst. 1 téhož zákona ve spojení s §11 odst. 4 a přílohou č. 3, část A nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Uvedeného správního deliktu se stěžovatel dopustil tím, že nezajistil, aby dne 17. 3. 2007 hluk ze vzduchotechnického zařízení jím provozovaného zařízení "Rebel bar", který proniká do chráněného venkovního prostoru stavby rodinného domu č. p. X na ulice Š. ve Z., nepřekračoval hygienické limity hluku stanovené nařízením vlády č. 148/2006 Sb., za což mu byla uložena pokuta ve výši 30 000 Kč. Prvostupňový správní orgán vycházel ze zjištění učiněných v nočních hodinách dne 17. 3. 2007 v rámci výkonu dozoru nad provozem vzduchotechnického zařízení provozovny "Rebel bar", přičemž výsledky měření byly zapracovány do protokolu o zkoušce č. HL-19/2007, vyhotoveném Zdravotním ústavem dne 2. 5. 2007, a poté i do části VII. Protokolu o kontrolním zjištění. Osoba uvedená v bodě IV. Protokolu o kontrolním zjištění jako obsluha baru (I. Šuráňová) potvrdila seznámení s protokolem po ukončení kontroly a jeho převzetí.
3. Stěžovatel jak v řízení před správními orgány, tak i následně v řízení o jím podané žalobě, resp. kasační stížnosti, setrvale namítal, že postup správních orgánů byl nezákonný. Konkrétně namítal, že správní orgány postupovaly v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), protože vycházely z měření hlučnosti, které bylo provedeno v rozporu s ustanovením §88 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví, jelikož se jej stěžovatel neúčastnil a podle protokolu byla měření přítomna paní I. Šuráňová, která však nikdy nebyla oprávněna jednat před správními orgány jeho jménem. Stěžovatel tento postup správních orgánů, který následně svými rozhodnutími aprobovaly i městský soud a Nejvyšší správní soud, zpochybňoval, neboť jím došlo údajně k popření jeho procesních práv, když mu provedení předmětného kontrolního měření nebylo řádně oznámeno a byla tak znemožněna i jeho osobní přítomnost při něm.
4. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že popsaným postupem správní orgány i obecné soudy zasáhly rovněž do jeho ústavně garantovaných základních práv. Stěžovatel tak setrvává na svém stanovisku, že obecné soudy mu neposkytly dostatečnou soudní ochranu, pokud postup správních orgánů, kdy prováděly měření hluku z jeho provozovny bez jeho vědomí a přítomnosti, nepovažovaly za nezákonný. Nadto stěžovatel polemizuje s právními závěry, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl v záhlaví citovaném rozsudku, neboť prý zde Nejvyšší správní soud nedostál své povinnosti interpretovat příslušná ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví ústavně konformním způsobem, které "nelze vyložit jinak, než že provozovatel má právo být přítomen, resp. uvědomen o kontrole hluku ve své provozovně a že měření provedená v rozporu s tímto principem jsou nezákonným zásahem do jeho procesních práv ve správním řízení."
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podané o kasační stížnosti, příp. správní žalobě, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako činí správní orgány. Stěžovatel nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před správními orgány i před obecnými soudy, zejména pak v řízení o správní žalobě, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.
8. Navíc, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími i se spisovým materiálem, který si vyžádal od Městského soudu v Praze, Ústavní soud konstatuje, že jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Jak městský soud, tak především Nejvyšší správní soud se velmi důkladně zabývaly stěžovatelem namítanou nezákonností postupu správních orgánů, a to ze všech jím uváděných důvodů, přičemž dospěly k závěru, že správní orgány nepostupovaly v rozporu s příslušnými ustanoveními správního řádu a zákona o ochraně veřejného zdraví.
9. Nejvyšší správní soud se tak neztotožnil s názorem stěžovatele, že správní orgány měly povinnost mu včas provedení měření oznámit ("Z ustanovení §88 odst. 2 věty páté zákona o ochraně veřejného zdraví vyplývá, že v případě výkonu dozoru nad dodržováním hygienických limitů hluku, není správní orgán povinen kontrolovanému - či jeho oprávněnému zástupci - oznámit, že bude provádět měření, ani jej k tomuto měření přizvat, je však povinen po skončení výkonu státního zdravotního dozoru kontrolovanou osobu seznámit s protokolem o kontrolním zjištění."), a ani s názorem stěžovatele, že mohlo proběhnout pouze za jeho osobní přítomnosti ("Stěžovatel se rovněž mýlí v tom, že kontrola musela proběhnout pouze za jeho přítomnosti, resp. že paní I. Š. nebyla oprávněna jednat jménem kontrolované osoby. Z ustanovení §88 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví totiž zcela jasně vyplývá, že krajská hygienická stanice může komunikovat nejen s kontrolovanou osobou, tj. v daném případě se stěžovatelem, ale i s jeho zaměstnanci, nebo s dalšími osobami, které vykonávají nebo zabezpečují činnost, která je předmětem činnosti kontrolované osoby."). Ústavní soud postup obecných soudů i jimi přijatý právní názor, opírající se zejména o výklad předmětného ustanovení §88 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví (v tehdy platném znění), považuje za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Skutečnost, že se stěžovatel s uvedenými právními závěry setrvale neztotožňuje, sama o sobě takové porušení jeho základních práv nezakládá.
10. Stejně tak se nelze ztotožnit s názorem stěžovatele ohledně "vnitřní rozpornosti" či "nejednotnosti" judikatury Nejvyššího správního soudu ve vztahu k nyní projednávané materii. Naopak, Nejvyšší správní soud při formulaci svých právních závěrů, obsažených v ústavní stížností napadeném rozsudku, vycházel především ze závěrů, k nimž dospěl v řadě svých dřívějších rozhodnutí, která v odůvodnění také výslovně citoval (srov. např. rozsudek ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 Ads 135/2008-77, nebo rozsudek ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 Ads 87/2013-40, vše dostupné na www.nssoud.cz).
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu