ECLI:CZ:US:2014:2.US.2071.14.2
sp. zn. II. ÚS 2071/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky BEAS SUN s. r. o., se sídlem Sadová 454, 551 02 Jaroměř, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. dubna 2014 č. j. 2 Afs 106/2013-35, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 6. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na svobodu podnikání podle čl. 26 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a práva na účinné prostředky ochrany podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadeným rozhodnutím došlo dle stěžovatelky taktéž k porušení základních principů právního státu a práva na ochranu legitimního očekávání a porušení zásady rovnosti.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně vyjadřuje svůj názor, že ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."), jsou v rozporu s ústavním pořádkem, a to zejména proto, že založením zvláštní odvodové povinnosti došlo k faktickému snížení výkupních cen pod hranici garantovanou §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., čímž došlo k diskreditaci samotné podstaty státních garancí. Uvedeným postupem zákonodárce bylo současně porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na ochranu majetku ve formě legitimního očekávání. Narušení principu legitimního očekávání přitom nespočívá toliko v dodatečném snížení státní podpory, ale především v suspendování zákonného mechanismu, který předem stanovil, jakým způsobem a v jakých mantinelech se výkupní ceny budou v nadcházejícím období měnit. Porušení svobody podnikání lze spatřovat ve zmaření investice přijetím novely zákona s retroaktivními dopady a v popření elementárních pravidel, na nichž je tržní hospodářství založeno. Stěžovatelka se tak ocitla nikoli vlastní vinou v pozici, kdy její podnikatelský úspěch nezávisí na její píli, schopnosti, odvaze a shromážděném kapitálu, nýbrž na náhodě, politické shodě, náladě veřejného mínění či dokonce libovůli orgánů státu. Stěžovatelka v této souvislosti uvádí, že zákonodárce nerespektuje princip rovnosti, když se rozhodl zatížit jednu skupinu výrobců elektřiny z obnovitelných zdrojů zvláštní odvodovou povinností. Právo na zákonného soudce bylo podle stěžovatelky v řízení před obecnými soudy porušeno tím, že Nejvyšší správní soud, který ? aniž napadené rozhodnutí odůvodnil v souladu s právem Evropské unie ? odmítl položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, přestože je Nejvyšší správní soud soudem poslední instance, který je k položení předběžné otázky povinen. Závěrem stěžovatelka namítá zásah do ústavně chráněného práva na účinné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, ke kterému došlo v řízení před obecnými soudy tím, že stěžovatelka nemá k dispozici žádný prostředek, s jehož využitím by mohla dosáhnout ochrany svých ústavně zaručených základních práv dotčených zavedením odvodové povinnosti.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutími Finančního úřadu v Děčíně ze dne 13. 6. 2011 č. j. 124640/11/178913501506, ze dne 14. 7. 2011 č. j. 133573/11/178913501506, ze dne 8. 9. 2011 č. j. 158202/11/178913501506 a ze dne 10. 10. 2011 č. j. 166319/11/178913501506 byly zamítnuty stížnosti stěžovatelky na postup plátce daně (společnost ČEZ Distribuce, a. s.) při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. Proti uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka odvolání, která byla rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2012 č. j. 446/12-1200-506330 zamítnuta, a citovaná rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně byla potvrzena. Rozhodnutí Finančního ředitelství napadla stěžovatelka správní žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2013 č. j. 15 Af 126/2012-43 zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129, str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
6. Ústavní soud pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.
7. V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu převážně identifikuje s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti stěžovatelky BEAS ENERGY s. r. o., se shodným sídlem a zastoupené týmž jednatelem a právním zástupcem v obdobné právní věci, kterou Ústavní soud již dříve usnesením ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 1709/14 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, včetně důvodů, které ho vedly k závěru, že Nejvyšší správní soud nepoložením předběžné otázky Soudnímu dvoru EU neporušil právo stěžovatelky na zákonného soudce.
8. V tomto usnesení Ústavní soud k námitce stěžovatelky ohledně ústavní nonkonformity ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. (která byla v ústavní stížnosti v nyní projednávané věci pouze detailněji rozvedena) zcela odkázal na své závěry vyslovené v nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (č. 220/2012 Sb.), ve kterém se již souladem uvedených ustanovení s ústavním pořádkem zabýval. Ústavní soud se vyslovil taktéž k námitkám stěžovatelky, týkajícím se porušení práva na zákonného soudce i porušení práva na přístup k soudu. Závěry citovaného rozhodnutí se uplatní i v dané věci; jeho podrobné zdůvodnění je stěžovatelce nepochybně známé, a proto na ně postačí pro stručnost toliko odkázat.
9. Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že i v nyní napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Vybočení z mezí ústavnosti nedovodil Ústavní soud ani v tom, že Nejvyšší správní soud neshledal postup orgánů daňové správy v rozporu s předpisy Evropské unie. Ústavní soud je totiž názoru, že stěžovatelem namítaná směrnice 2001/77/ES otázku daňové zátěže výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů neupravuje. V projednávané věci tedy daňová regulace, včetně přechodného období s její změnou spojeného, nespadá pod "uplatňování práva Unie", které by podle článku 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie implikovalo použití jejího článku 17 v případě, jenž je předmětem ústavní stížnosti. Toto stanovisko Ústavního soudu je podepřeno i rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 10. července 2014 ve věci C-198/13 Hernández, který s odkazem na svou prejudikaturu připomíná, že pojem "pojem ´uplatňování práva Unie´ ve smyslu článku 51 odst. 1 Listiny předpokládá existenci určitého stupně souvislosti mezi aktem práva Unie a dotčeným vnitrostátním opatřením, která jde nad rámec příbuznosti dotyčných oblastí nebo přímého dopadu jedné oblasti na druhou" (b. 34).
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu