ECLI:CZ:US:2014:2.US.2075.14.1
sp. zn. II. ÚS 2075/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MEDARB COLLECTORS LIMITED, se sídlem Somerset House 6070, Birmingham (VB) (adresa pro doručování: Chlumova 1a, Jihlava), zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, advokátem se sídlem Chlumova 1a, Jihlava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 14 Co 68/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 20. 6. 2014 brojí stěžovatelka proti výše citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni (dále též "krajský soud"), neboť jím mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Plzni k odvolání oprávněné (stěžovatelky) napadeným usnesením potvrdil usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu Břeclav, Mgr. Libora Cinka, ze dne 22. 11. 2013, č. j. 123 EX 2282/13-5, jímž dle závazného pokynu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 9. 2013, č. j. 75 EXE 1188/2013 - 10, zamítl návrh oprávněné na nařízení exekuce proti povinnému Luboši Procházkovi. Soudní exekutor tak učinil s odůvodněním, že rozhodčí nález rozhodce Romana Plavce ze dne 31. 5. 2013, č. j. Ro 395/2013, který byl předložen jako podklad pro exekuci, není vykonatelným titulem, neboť byl doručován povinnému náhradním způsobem ve smyslu §49 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění (dále jen "o. s. ř."), na adresu, která v době doručování nekorespondovala ani s adresou trvalého pobytu povinného, zanesenou v evidenci obyvatel, ani se sídlem povinného
jako podnikatele, uvedeným v živnostenském rejstříku.
3. Stěžovatelka v odvolání proti tomuto usnesení citovaný právní závěr zpochybnila, když namítla, že rozhodčí nález byl doručován přiměřeně dle ustanovení §46a odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., podle něhož se adresátu doručuje na adresu pro doručování, lze mu rovněž doručit na kterémkoliv jiném místě, na němž bude zastižen; jestliže o to adresát požádá, doručuje se na jinou adresu, kterou sdělil, nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, zejména může-li to přispět k urychlení řízení. Tato adresa je pro dané řízení adresou pro doručování. V této souvislosti zdůraznila, že povinný setrvale jako adresu pro doručování vědomě uváděl jinou adresu, odlišnou od svého trvalého pobytu i od sídla svého podnikání. Tam mu byl také rozhodčí nález neúspěšně doručován, a proto zde bylo použitelné ustanovení §49 odst. 4 o. s. ř., podle kterého nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla uložena a připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
4. Krajský soud usnesení napadené nyní projednávanou ústavní stížností odůvodnil mimo jiné tím, že se ztotožňuje se způsobem, jakým soudní exekutor posoudil spornou otázku adresy pro doručování povinného za účelem posouzení vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu, neboť dle jeho zjištění povinný v rozhodčím řízení neuvedl žádnou adresu, na kterou mu mělo být doručováno. Krajský soud proto dovodil, že "v takovém případě bylo třeba doručovat na adresu pro doručování, dle §46b odst. 1 písm. a) o. s. ř. buď na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou mají být fyzické osobě doručovány písemnosti, není-li však evidována, v tom případě na adresu trvalého pobytu evidovanou podle zvláštního právního předpisu. (...), na tuto adresu však rozhodčí nález doručován nebyl. Protože povinný je podnikající fyzickou osobou, byla dle §46b odst. 1 písm. b) o. s. ř. adresou pro doručování (sídlo podnikání). Na tuto adresu mu rovněž rozhodčí nález doručován nebyl." S ohledem na tyto skutečnosti krajský soud uzavřel, že "není možné vycházet ze zákonné domněnky doručení, jak ji upravuje §49 odst. 4 o. s. ř., jak učinil rozhodce při označení vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález, který byl předložen jako exekuční titul, nebyl povinnému doručen, a neuplynula mu proto stanovená lhůta k plnění a titul není vykonatelným podkladem pro exekuci" (str. 2 usnesení).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tyto právní závěry krajského soudu zpochybnila a na podporu tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces předestřela obdobnou argumentaci, jako v odvolání proti výše uvedenému usnesení soudního exekutora. I nadále tak zastává názor, že předmětný rozhodčí nález byl vykonatelným exekučním titulem, neboť byl doručován řádně v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. a způsob, jakým danou otázku posoudil krajský soud, porušuje její právo na spravedlivý proces.
6. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§72 odst. 3 stejného zákona) a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) cit. zákona].
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť její námitky, postrádající ústavněprávní dimenzi, jsou ve svém obsahu toliko pouze polemikou s právním názorem krajského soudu, potažmo soudního exekutora, se způsobem posouzení otázky vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu jako exekučního titulu, a to z důvodu neúčinného doručování povinnému.
10. Navíc, po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím, Ústavní soud konstatuje, že krajský soud věc po právní stránce hodnotil přiléhavě, přičemž své rozhodnutí o potvrzení zamítavého usnesení soudního exekutora o nařízení exekuce řádně a podrobně odůvodnil. Nyní přezkoumávané rozhodování krajského soudu proto nelze označit za svévolné či nepředvídatelné a napadené rozhodnutí neporušilo základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka se závěry krajského soudu dosud neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2014
Jiří Zemánek, v.r.
předseda senátu